O nějakých pár tisíc

nebo i desítek tisíc let dál v budoucnosti:

Zkusme si představit, že o nějakých pár tisíc či desítek tisíc let dál v budoucnosti sedí několik zapálených právních vědců a zaujatě listuje v zašlých historických dokumentech, které umí číst už staletí jenom oni, tedy samozřejmě pokud tehdejší právní vědci budou mít část těla, na které se sedí, a části těla, jimiž lze případně i listovat. Začínají, jako obvykle, krátkou duševní rozcvičkou:

Eliáš je pomatenec, jehož myslí bloudí nesmysly, budete-li mu naslouchat, stanete se týmiž, předhazuje citát ten nejvíc vpravo a dodává, že jde o známé moudro, ve své době ho znal možná i každý školáček, určitě nejméně každý středoškoláček.

Leč ostatní budoucí bytosti jen smutně kroutí hlavou a tak se raději začnou trumfovat příklady z právních dějin, jež toho dne, či prostě toho časového úseku mají na programu.

Ve státě, jemuž vládlo město zvané Řím, začíná pro změnu bytost docela vlevo platilo, že jsme oprávněnými držiteli pozemku, který v dobré víře užíváme, dokud nás někdo z pozemku z důležitého důvodu nevyžene, aneb donec revertentes nos aliquis repellat aut nos animo desinamus possidere, jak kdysi v onom Římě psala bytost jménem Pomponius (v Digestech, 41, 2). Přitom tehdejší podivné zákony stanovily dlouhé roky nezbytné k tomu, aby se takový držitel stal opravdovým vlastníkem, kterého pak už nikdo nikdy nevyžene. Jenže doba se zrychlovala, z území zvaného Evropa do území zvaného Amerika se necestovalo týdny, ale už jen hodiny a tak se i taková doba zkrátila. V uspěchaných časech ve státě, rozkládajícím se kolem města zvaného Praha, stačil už celkem zanedbatelný čas, možná dny, možná jen hodiny? Podle § 1028 jejich občanského zákoníku totiž lze požadovat, aby soud upravil hranice pozemků podle poslední pokojné, neboli nerušené, držby, aniž by stanovil, jestli ona nerušená, neboli pokojná držba trvá den, týden či možná i měsíc?

Obávám se, že mýlíte, vážený pane kolego (případně vážená bezpohlavní entito, pokud už vývoj dospěl až tam). Nejde o výsledek zvyšování životního tempa, ale o pomůcku k logickému myšlení. Tehdejší populace zřejmě zhloupla a bylo potřeba názorných pomůcek, aby rozeznala, co je naprostá pitomost a co není. Proto například onen občanský zákoník z české kotliny stanovil, že vyžaduje-li změna smlouvy nebo jiného právního jednání podle dohody stran nějakou formu, třeba písemnou, lze ji podle jeho § 564 stejně změnit v jakékoli formě, třeba posunky, kýváním hlavou či nohou a podobně. Ale současně podle § 1906 onoho občanského zákoníku ujednání o novaci vyžaduje písemnou formu.

Souhlasím s váženou kolegiální bezpohlavní entitou, přizvukuje další vědec, neboť autoři tohoto dokumentu napsali do dokumentu nazvaného důvodová zpráva, že je to tak proto, že novace je vždy zrušení závazku, ne jeho změna, ale přitom do § 1902 napsali, že novace je dohodou o změně obsahu závazku a může-li dosavadní závazek vedle nového obstát, má se za to, že zrušen nebyl (jen změněn). Je tedy nad centrální hvězdu tohoto planetárního systému, zvanou Slunce, jasné, že jde o rozpoznávání toho, co je pitomost (například citovaná ustanovení) a co ne. Kloním se tedy rovněž k názoru, že nejde o předpis, ale o příručku k bezpečnému rozpoznávání, co je a co není pitomost.

Ne, ne, mává rukou nebo tím, co má budoucí bytost místo ní, původní mluvčí, který je ohromil úvodním citátem. My se, vážené kolegiální bezpohlavní entity, honosíme, že dokumentům, které studujeme, už na celém světě nikdo nerozumí. Ale s tím občanským zákoníkem to bylo úplně stejně. Protože mu také nikdo nerozuměl, včetně jeho autorů, nemohlo sice jít o zákon, ale ani o příručku. Muselo jít o něco docela jiného…

Apropos, ten původní citát je pochopitelně z knihy Bílá velryba od Hermana Melvilla, kterou jistě zná úplně každý…

« Zpět