O příslovích?

Někdy je nejspíš opravdu příšerné být v kůži ministra (např.) spravedlnosti a jsou zcela konkrétní okamžiky, kdy by o to opravdu nikdo nestál, ctižádost nectižádost (skutečně teď vůbec nemám na mysli žádné lechtivé radovánky, jež takovým lidem unikají a unikaly tím, že se intenzivně a ve veškerém volném, ale i nevolném, čase připravují na profesionální dráhu leštiče budov, třeba jedné nejmenované západočeské fakulty, a jejich částí, například klik, oken a podobně, zatímco jejich vrstevníci se prostě neproduktivně, mnohdy navíc i nekorektně a co horšího, netransparentně, baví).

Zkuste si ale představit ten děs, že se s několika málo (moc takových lidí nenajdete) bývalými spolužáky, kteří jsou ochotni neskutečně (a samozřejmě, jak jinak nepravdivě, ale o to barvitěji) pomluvit všechny ostatní bývalé spolužáky, pustíte do zodpovědného klohnění vysoce objektivního seznamu lidí, jimž zrovna něco fakt hodně závidíte, nebo nepřejete, nebo kteří to někam dotáhli, nebo kteří Vám dokonce během studia něco provedli (parohy sice, pokud je mi oficiálně známo, naši studenti neuměle nasadili poté, co je šikovně ulomili, jen jelenovi, který byl navíc z bronzu, ale kdo ví?). Přísně utajované seznamy zdárně zveřejníte, a nakonec, právě když v další z mnoha a mnoha svých funkcí tvoříte žádost o vydání uprchlého kontroverzního podnikatele, se zděšením pozorujete, jak se jedno jméno na seznamu pěkně (a tak nějak úplně) shoduje se jménem soudce, který toho uprchlíka odsoudil.

Naštěstí Švýcaři (prý až na jednoho bývalého švýcarského arbitra, který podle médií nejspíše s hodně, hodně dlouhou anténou číhal ve švýcarských horách na český publicistický pořad, kterému sice podle vlastního prohlášení vůbec nerozuměl, protože neumí ani slovo česky, ale neprodleně po jeho odvysílání abdikoval, aby už tak nekonečnou arbitráž ještě trochu protáhl, což samozřejmě vím jen z tisku, jak taky jinak?) už s ohledem na jazykovou bariéru asi moc často nesledují česká média. Nezbývá nám tedy, než podpořit upřímnou ministerskou motlitbičku, že nikoho ze zahraničních horalů nezaujal obrazový doprovod natolik, aby se iniciativně naučil česky a přečetl si, jak pan děkan (ještě pořád, ale už nejen) připouští, že plzeňská aféra může zpochybnit vynesené rozsudky. To bylo samozřejmě v těch krásných časech plzeňského rudého října, který podle velkých historických vzorů také vrcholil až v listopadu a kdy stačilo stát korektně a transparentně na schodech a říkat cokoli.

Nedosti na tom, že jiný politik přirovnal uprchlíka k Willu Smithovi (ne, že by snad prohlašoval, že uprchlík je Afroameričan, tvrdil jen, že je nepřítel státu, stejně jako osoba ztělesňovaná Willem Smithem ve stejnojmenném filmu).

Prostě přísloví jsou zobecněná lidová moudrost, a tak i na těch schodech tenkrát platilo mlčeti zlato. Jenže když těm odebíračům se cizí tituly tak strašně líbí, tak moc by je chtěli jejich držitelům sebrat a mít je sami, což jistě pochopíme, protože ty jejich vlastní jsou přece daleko, daleko horší.

Toužení svědící po malé šatnářce nebo malém šatnáři je celkem normální (i když, co je normální? Když si Otec vlasti Karel IV. bral Annu Svídnickou, bylo mu sice už sedmatřicet, ale jí teprve třináct, takže z našeho úhlu pohledu byl vlastně perverzní pedofil, stručně řečeno nějaký úchyl). Není svědící toužení po cizím akademickém titulu nakonec také nějaké úchylka?

Na druhou stranu přísloví dávají odebíračským ctižádostem opravdu až neskutečně velké šance. Posuďte si takové příslovíčko sami: nejhloupější sedlák má ty největší brambory.

« Zpět