O pseudozachráncích

Standardní zachránce jen trochu hodný toho slova obětuje mnohé, aby někoho nebo něco zachránil, jenže vždy obětuje mnohé ze svého, někdy dokonce i sebe sama. Zachráncem je tedy ten, kdo pro jiného skočí do kalných, rozbouřených vln, nebo pro něj vleze do hořícího stavení, ale i ten, kdo jiného položí na svůj drahý kabát, aby neležel na chladné zemi. Lze říci, že právě tak se opravdový zachránce pozná.

Definičním znakem zachránce je totiž to, že obětuje sám sebe nebo něco svého, aby jiného nebo něco jiného uchránil od zlého osudu (nebo prostě nějakého nebezpečí). Ti, kdo, ať už s radostným hýkáním nebo se šklebem lítosti (obvykle ovšem falešným), obětují jiné, aby bylo dosaženo určitého cíle, rozhodně žádní zachránci nejsou. Ti, kdo pro dosažení určitého cíle obětují jiné, jsou totiž prostě jenom lidé, kteří jdou přes mrtvoly.

Pokud se někdo tváří, že zachraňuje plzeňská práva tím, že zostudí jejich studenty, vyháže nemalou část pedagogů, nesežene peníze na provoz (kterých ve skoro dvacetileté historii školy vždycky bylo dost) v rozsahu mnohonásobně převyšujícím veškeré dopady ekonomické krize (vysokým školám obecně ubylo kolem 5% prostředků, plzeňským právům skoro 30%), rozhodně není žádný zachránce. Je to někdo, kdo chtěl dosáhnout určité pozice, v zásadě funkce, a proto byl klidně ochoten obětovat všechno a všechny ostatní: pověst studentů, pracovní poměry řady pedagogů, rozpočet fakulty. Byl prostě ochoten jít přes mrtvoly, a nic na tom nemění, že se naštěstí pověst plzeňských studentů nepodařilo zdevastovat, protože to rozhodně není jeho zásluha.

Aby se lidé, kteří se ženou za funkcí za každou cenu, kterou ovšem musí zaplatit někdo jiný, mohli aspoň trochu tvářit jako zachránci, musí vyhledat minimálně to, před čím školu za tu cenu, kterou zaplatí jiní, budou zachraňovat.

K tomu slouží kontroly dodržování pravidel obzvlášť dobře. Jak že to bylo? Soudil paragraf, věšel paragraf, střílel paragraf, tak nějak to napsal JUDr. Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi (ano, ten Hašek, kterému Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sdělil, že tento titul mu nelze žádným způsobem odebrat). Lidé, kteří se ženou za kariérou třeba i přes mrtvoly jiných, se ovšem vyznačují tím, že nemají ani špetku smyslu pro humor (všimněte si), tak proč by, proboha, měli číst Švejka?

Ne, tihle tvorové se berou příliš vážně na to, než aby se vůbec uměli opravdu smát.

Jenže vždycky, když děláme sami něco, co má dělat někdo jiný, není to prostě ono, sebechvála dokonce smrdí. Když někdo kontroluje sám sebe, taky to není zrovna to pravé, a dalo by se říct, že to voní hodně podobně jako sebechvála. Kterýpak kontrolor odhalí, že chybu udělal právě on sám? Správná odpověď zní: pochopitelně žádný.

Autoerotika může být příjemná, ale kdybychom se na ni omezili, lidstvo by časem vymřelo. Kontrolovat sebe sama je jistě rovněž příjemné, ale stejně plodné jako autoerotika, taky to k ničemu nevede. A kontrolovat sebe sama a své kolegy a spolužáky proto, abych mohl pochválit sám sebe, potýrat bývalé spolužáky a povyhazovat ty kolegy, kteří se mnou zrovna nadšeně nesouhlasí, je opravdu všechno jiné, nežli zachraňování. Co to vlastně je, posuďte laskavě sami.

« Zpět