O rovnosti

Co nám tedy přinesl první víkend po vítězství práva, spravedlnosti a pravdy nad jejich opakem? Předně nenahraditelnou ztrátu skvělého učitele, ale hlavně člověka: ve všech smyslech tohoto slova, člověka, který vždy bude žít ve vzpomínkách tisíců a tisíců studentů, kteří měli tu čest a štěstí se s ním setkat. Člověka, k jehož uštvání přispěla vypjatá agresivita zloby, záštiplnosti a hlouposti, jíž si ve svých posledních dnech užil měrou nebývalou.

Díky jedné postarší dámě jsme se více přiblížili pochopení veřejného zájmu v akreditačním, či spíše jejím vlastním pojetí. Při lahvování pravdy (nalézající se ovšem ve víně) si sice se studentem, jemuž pořád jde o zničení vlastní školy (na které se nicméně pořád houževnatě drží) kolegiálně připíjela na zmar jeho alma mater. Čímž nám prokázala, že v normálním státě je přece normální, aby někdo s nekontrolovanou, neodpovědnou, bezmála absolutní mocí (kterou si ovšem sám přisuzuje, lépe řečeno přivlastňuje, zatímco podle jiných, renomovaných právníků, předsedá jakési občanské komisi) spokojeně a masivně popíjel s lidmi, o nichž má rozhodovat (obrázky se můžete pokochat u úvahy Ilustrovaná II nebo také Káva první).

Podle judikátu zveřejněného už kdysi dávno v Bohuslavově sbírce (Boh.adm. 14 224) slouží veřejný zájem potřebám většího celku (např. státu). Při onom popíjení s panem profesorem, který (jak jsem si rovněž dovolil vícekráte připomenout) nám přeložil z prastaré němčiny do ještě starší češtiny některé feudální paragrafy s tím, že ve skutečnosti takto vyjadřuje moderní občanské právo, se od něj možná dozvěděla o existenci nějakého toho Ludvíka (XIV.), podle kterého „stát jsem já.“ A hned tu máme pěkný veřejný (ba dokonce přímo státní) zájem paní komisní!

Pokud by panu ministru kmotrovské spravedlnosti či nespravedlnosti (podle periodika, jež upřednostníte) snad vydržel poct štěstí z toho, že plzeňská práva zvítězila, jen tak dlouho, jako názor, že musí skončit, protože nefandila jeho reformám (možná je jen nemohli rozpoznat, neboť přes mnohá reformní slova se skutek, jak se zdá, poněkud nedostavil) byl by tu dokonce osobní veřejný zájem více států (stát jsem já by nám klidně mohli prozradit oba). A protože pan ministr sám přiznal, že se jeho objem zvětšuje nepřímo úměrně jeho důležitosti (např. v Parlamentních listech se o tom píše v článku: Pospíšil je obézní pohádkář), sloužil by veřejný zájem hned potřebám stále se zvětšujícího celku.

Samozřejmě je tu veřejný zájem na zcela transparentním, rovném, ba velerovném přístupu.

Včera jsem připomněl, že na podzim 2009 na Týdnu.cz napsali: „Než se rozhořel plzeňský skandál, museli mít nejčernější svědomí lidé z Právnické fakulty UK v Praze. Přesně před deseti lety novináři obdrželi vypracované testy k přijímacímu řízení. S vypracovanými odpověďmi byly k dostání za sto tisíc korun, bez odpovědí za polovinu…ještě před tím byly testy k přijímačkám na prodej v Olomouci…“ Dokonce i paní televizní profesorka (jistě ovšem hrubě nerada) prohlásila, že v Plzni o žádné uplácení nešlo.

V Plzni (viz oficiální ročenka Západočeské Univerzity z podzimu 2011, str. 99) šlo o to, že jedna skupina učitelů v rozporu s etickými normami univerzity medializovala vymyšlená pochybení svých odpůrců i svou školu.

Rovnost jistě spočívá v tom, že o zrušení pražské či olomoucké právnické fakulty nepadlo nikdy ani slovo, zatímco o té plzeňské se mluví pořád. Rovnost spočívá jistě v tom, že tehdy nebyly na trhu soukromé školy, osazené zčásti těmi, kdo tak hezky porušovali univerzitní etické normy (medializováním vymyšlených pochybení svých odpůrců a své školy), které přece taky studenty potřebují (i když plakát jednoho demonstranta při bílých demonstracích tvrdil: Není třeba nás rušit, my k Eliášovi stejně nepůjdeme!).

Ve veřejném zájmu je jistě i potvrzení rovnosti matematické, podle které je třináct víc než dvacet šest (třináct docentů a profesorů na olomoucké fakultě je víc, než 26 plzeňských, proto taky stačí olomoucké fakultě na doktorské studium ve všech oborech, zatímco Plzni nemá jejích šestadvacet stačit ani na studia magisterská).

Ostatně, nejen třináct je víc než 26, ale dokonce tři je víc než 26 (přesněji 2,75 je víc než 26), neboť právě tolik docentů a profesorů vychází filozofické fakultě na každý z jejích osmi studijních programů (jak jsem si též dovolil spočítat včera).

Není tudíž divu, že zjištění, jak moc je potvrzení těchto rovností ve veřejném zájmu, nám i víc než dvacet let po sametové revoluci přinesl pan profesor agent StB Vilém.

« Zpět