O sebeobětování

Pořád se ještě trochu (chvílemi dokonce trochu víc) mračí a tudíž ten svět pořád není tak pěkný a hlavně jasný, jak by mohl být (i když někteří říkají: nepřestávej být optimistou, vždycky lze být pověšen ještě výš). Transparentního nebe, ba i podnebí, se prý dočkáme až koncem týdne, zatím si musíme vystačit s tím, co je.

Znáte to? Mami, já do té školy fakt nejdu, studenti se mi pošklebují, učitelé mě nemají rádi…Musíš, synku, prostě do té školy musíš, nedá se svítit, musíš, jednou jsi tam šéf. Tímto prizmatem je třeba pohlížet na skromnou, nezištnou nabídku oběti, která nějak nezaslouženě zapadla (a stále ještě zapadá).

Kdysi dávno jsem v Parlamentních listech psal cosi ve smyslu, že Akreditační komise je instituce neodvolatelná, jež kupodivu vůbec nikomu vůbec za nic neodpovídá a rozhoduje jen podle svého uvážení, nebo spíš podle své momentální nálady (či častější nenálady), že je to prostě taková podivná rada starších, která možná měla své opodstatnění u všelijakých divochů. Ale my, moderní lidé, přece jenom nepotřebujeme úplně za každou cenu přesně vědět, kdy vylezou bizoni z houští, a koho ze starších máme obětovat, když si bizoni v lese nečekaně dají dvacet (protože si průměrný bizon umí dát dvacet, zvládá zřejmě počty lépe než leckterý exnáměstek). Moc lidí to nečetlo, řekl bych, že skoro nikdo. Poučen touto hořkou zkušeností si dovoluji upozornit na nabídku velké, snad až nezměrné, oběti, která sice nebyla přijata, ale rozhodně by neměla být přehlédnuta a, nedej Bože, zapomenuta (a o které se také psalo právě v Parlamentních listech).

Pan rektor Západočeské Univerzity nečekaně odmítl velkorysou nabídku pana právnického děkana, že by vedle ministrování (nikoli od slova ministrant, ale od ministr), poslancování a místopředsedování to děkanování přece jen taky stihl, minimálně ještě nějaký ten půl rok (nejlépe by se samozřejmě stíhalo během školních a parlamentních prázdnin, spadajících, jak známo, do téže doby).

Za pouhé čtyři plné platy by přitom bylo dosaženo opravdu nemalé úspory. Ani člověk s pozadím jako vrata, ba klidně několik vrat, totiž nemůže sedět současně na čtyřech židlích, pokud nejsou v téže místnosti, ale kilometry (ba stovky kilometrů) od sebe, takže nabízené řešení by přineslo například čtyřikrát nižší ošoupání děkanské židle, poslanecké židle, ministerské židle a nad rámec veřejného sektoru rovněž i židle vnitrostranické. Naštěstí jsou ještě mezi námi tací, kteří se bez ohledu na sebe (a hlavně bez ohledu na ty ostatní) nekompromisně obětují v zájmu dosažení maximálních úspor.

Protože funkcionář navíc není tvořen jen onou částí těla, jež spočívá na židli (sanitární keramice a podobně), ale občas používá i jiné své části, je i úspora ve skutečnosti samozřejmě mnohonásobně větší. Opravdu nedokážete pít najednou kafe ve sněmovně, na fakultě a na ministerstvu (ledaže by tyto instituce byly v zájmu dalších úspor či principu bez spojení není velení propojeny potrubím), nedokážete se prostě rozčtvrtit, i když jsou mezi námi tací,kteří se umí aspoň rozdvojit.

Konečně by také někdo dokázal překonat to, co nejmenovaný renomovaný advokát svého času nazýval plzeňským třeštěním, totiž ono skvělé dělení šéfky Akreditační komise na prostou úřednici a prorokující vědmu, a to hned dvojnásobně.

Kromě toho máme vytyčen alespoň směr dalšího korektního a transparentního uvažování. Zkuste si představit vývoz úsporných balíčků v podobě návodů na jednočlenné vlády a parlamenty. Až jednou budeme mít jednočlennou Evropskou komisi, snad si s pietou vzpomeneme, kde to všechno začalo.

« Zpět