O zvířátkách

Dozvídáme se spoustu zajímavých zpráv o nejrůznějších zvířatech. Tak třeba v Peru nedávno objevili zvláštní rybu, která se hrabe ve výkalech (samozřejmě ve vodě) a pojídá je (kromě nich jí hodně chutná i dřevo). Lidé, kteří raději čtou o novopečencích, jen zafuní: No a co? Ale viděli jste už novopečence hrabat se v chrastí a ohlodávat klacky? Neviděli, takže peruánská ryba krunýřovec je prostě opravdu hodně zajímavá novinka. O sítích a pavučinách se toho napsalo taky dost. A ačkoli novopečenci samozřejmě preferují pavučinky z vláken vlastní výroby (možná proto se tváří tak zavile a chodí sem tak s mužně zaťatým chrupem?), stejně nejdelší pavučiny na světě vytlačuje madagaskarský křižák (oč jednodušší život má zřejmě mexický pavouk vegetarián).

Nedávno jsem také četl, jak se chovat ve vztahu k potkanům. Prý je lepší postavit jim třeba i drahou únikovou cestu, v článku se doslova pravilo „zlatý most,“ aby po něm mohli před Vámi bezpečně utéct. Když je naopak zaženete do rohu, z něhož není úniku, klidně (no spíš neklidně, dokonce velmi neklidně, docela zuřivě) na Vás zaútočí a pokoušou Vás. A tak mne napadla asociace s tou podivnou záležitostí kolem plzeňských práv a jejich novopečeného velení.

V prvé řadě ovšem upozorňuji, že jde o asociaci velmi, velmi vzdálenou, a že rozhodně nehodlám ani naznačovat, že by mi snad novopečenci nebo kdokoli z nich, či jejich vzácných (počtem, jenom počtem) nohsledů, připomínal potkana. Aby bylo jasno, to vůbec ne, něco takového se vším důrazem naprosto rozhodně odmítám. Je přece známou věcí, že potkana si člověk nakonec může i oblíbit.

Nicméně nyní promlouvám (v písemné formě) především k těm, kterým jejich poněkud krkavčí alma mater doručila během jara a léta podivné odebíračské dopisy plné osobních invektiv a právních nesmyslů. Samozřejmě, prostřednictvím cídičů plzeňských práv, alma mater ublížila i mnoha a mnoha jiným, jejichž jména dovolila všelijakým pseudostudentům a pseudoučitelům zveřejnit a zhanobit, ačkoli posléze i podivuhodná komise složená z novopečenců, kteří se vší záviděníhodnou pečlivostí prověřovali svá vlastní studia, zklamaně shledala, že v jejich případě vše proběhlo v naprostém pořádku.

Ale když si odmyslíme z posledních náměstkovských psaníček poslaných osočeným bakalářům a zatím jednomu opuštěnému magistrovi početní a pravopisné chyby, jakož i chyby mluvnické (např.: „o zrušení osvědčení, pokud by byl vydán…“) dospějeme k závěru, že pokud jim pošlete všechny ty dokumenty, o nichž si pracně navymýšleli, že neexistují či ani neexistovaly, pak sice stejně nezákonně, jako ho začali, přece jen ono nepřípustné pseudosprávní řízení zastaví. Potom, až jim vše doložíte, se můžete rozhodnout, zda budete žalovat paní šéfku jedné nejmenované akreditační komise, případně i další borce, jak se k tomu chystají bakaláři, kteří už svůj boj vybojovali, nebo raději zaslouženě odpočívat na vavřínech.

Nejhorší je jednat nekonstruktivně. Nevolejte k novopečencům, ať Vám vlezou na záda (co kdyby Vás nakonec vzali za slovo!). Pokud své diplomové práce někde po půdách najdete, pošlete je, prosím, univerzitě. Nepomůžete tím jen sobě, ale i všem ostatním (samozřejmě, pány novopečené vyjímaje).

« Zpět