Oběti?

Pan ministr oné podle novin kmotrovské spravedlnosti nabyl oprávněného dojmu, že se o něm nějak nepíše, a, jak je jeho starým zvykem, podnikl razantní opatření k nápravě.

Odhalil, že před několika lety dva bývalí ministři vnitra a jedna poslankyně nějak záhadně pronikli do rozměrného nitra jeho lebky a po počátečním bloudění od něj s vrozeným plagiátorským talentem s několikaletým předstihem opsali cenné myšlenky, které ho napadly až těsně před loňským Silvestrem (v posledním loňském týdnu totiž objevitelsky vymyslel registr přestupků, což od něj Gross, Langer a Řápková opsali, a aby to nebylo tak snadno poznat, zveřejnili to lstivě už před řadou let).

Taky se rozhodl podat kárné žaloby na vrchní státní zástupce, které nemá rád za to, že právní pomoc ve vztahu se Švýcarskem, kterou mělo zajišťovat jeho ministerstvo, probíhala tak laxně, že skoro neprobíhala (v Úvaze Rossetská jsem si dovolil přetisknout dokumenty, v nichž se píše, kdo za to může). V diskusi, jež se pod články o nesmrtelných objevech páně ministerských rozproudila, kromě standardních výrazů jako lidový vyprávěč, obézní pohádkář (což má svůj původ v článku z 30.11.2011 na Parlamentních listech.cz s názvem: „Pospíšil je obézní pohádkář“) a řady dalších, jež však nelze reprodukovat před dvaadvacátou hodinou a radši ani po ní, se objevilo i naprosto nespravedlivě označení zametač, a to dokonce v souvislosti s kauzou plzeňských práv.

Tak to ne, přátelé. Komu čest, tomu čest. Tady se musíme pana ministra nekompromisně zastat. Nejenže na plzeňských právech nic nezametal pod koberec, naopak, jak se zdá, snažil se spolupracovat už při vymýšlení celé kauzy. Nejenže nezametal různá obvinění pod koberec, ale skoro dva roky je v rámci příprav na převzetí fakulty spoluvymýšlel.

A když už se ukazovalo, že konečně aspoň jednou měla ve svých proroctvích paní profesorka Dvořáková pravdu (to když v Hospodářských novinách 27.11.2009 pro­rokovala, že do půl roku z celé kauzy nic nebude, a spletla se jen s tím půl rokem; jenže to jí nelze vyčítat, protože sama dělala, co mohla, aby to trvalo aspoň trošku déle), přispěchal hrdinně, a hlavně skutečně obětavě, na pomoc.

Pro někoho, kdo o sobě aspoň občas říká, že je právník, muselo být opravdu neskutečně těžké vylézt na veřejnost například s tvrzením, že učitelé jsou veřejní činitelé, navíc v době, kdy na stránkách Nejvyššího státního zastupitelství viselo stanovisko, že nejsou, a kdy v komentáři k trestnímu zákonu profesor, jehož se pan ministr v daném oboru nepřetržitě dovolával, psal, že opravdu nejsou (Šámal, P. – Púry, Fr. – Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, C.H. Beck, Praha 2003, str. 618, 619).

Víte, jakou obětí muselo být dovolit svému zástupci pro věci studijní (jemuž zřejmě věřil, vycházeje, ovšem mylně, z přísloví: dlouhé vlasy, krátký rozum, ze kterého nesprávně vyvodil opak), aby veřejně pronesl, že veřejným činitelem je každý, kdo někdy v životě dostal doporučený dopis (protože podle zmíněného exproděkana je veřejným činitelem každý, kdo podepisuje veřejné listiny, což jsou například doručenky)?

Potom ovšem pan novopečenský proděkan mohl klidně oficiálně radit, co má dělat „čerství absolvent,“ případně se všelijak „ochomítat,“ a už tím nikoho nepřekvapil.

Víte, jakou obětí bylo vzdát se služeb svého náměstka a nechat ho dlouhé měsíce za náměstkovský plat sepisovat odebíračské dopisy, jimž se dodnes směje nejen odborná veřejnost? Podle některých to ovšem zas taková oběť nebyla, protože hned, jak se pan náměstek vrátil k práci na ministerstvu, hbitě předložil svému šéfovi úplně jiné znění zákona, než měl (a pan ministr ho pak ve vládě obhajoval tak plamenně, až ho proti své vůli obhájil).

Podle některých novinářů prý pan ministr dokonce nabízel všelijaké státně zastupitelské funkce dokonce i svým exporadkyním pod podmínkou, že už nikdy nebudou číst zákony a někoho z těch, které nemá rád, budou aspoň chviličku stíhat.

Takové oběti přinesl, a někdo si řekne zametač! Prosím, smeták, koště, hadr na holi, nebo hadr i bez hole, to jistě, to se ke správnému čističi hodí, ale zametač?

Ačkoli jde možná jen o důslednou přípravu na účast v příštím flashmobu. Jak o něm informovaly třeba včerejší Novinky.cz, jde o to, tvářit se, jako by se nic nedělo a na všechny případné otázky odpovídat všechno, jen ne pravdu, a samozřejmě, to hlavně, cestovat metrem bez kalhot (flashmob spočívá v tom, že se cestuje metrem bez kalhot s vážným, důstojným výrazem a na potkání se lže).

« Zpět