Objevná

Tak zvaná aféra plzeňských práv přinesla mnohé zcela zásadní matematické, zeměpisné, ale dokonce i právní objevy, které by rozhodně neměly skončit kdesi v bezedném propadlišti dějin.

Nebylo by ani dobře, kdyby zásadní právnické objevy zůstaly v příšeří (neboli ve stínu) převratných objevů početních. Například oné dnes již klasické rovnice 1+1+3=6:2=zase 6. Fenomenální autor ji světu zvěstoval původně anonymně slovy: Komise sestávající z předsedy, místopředsedy a tří členů je usnášení schopná za přítomnosti nadpoloviční většiny svých členů, proto je usnášení schopná, je-li přítomno šest členů této komise, později se však mírně osmělil a aspoň trošku se podepsal. Vydrží-li periodicky se opakující zprávy o stále stejných nejnovějších proviněních plzeňských studentů a učitelů, možná se dočkáme i zásadního vylepšení typu komise pro státní doktorské zkoušky je usnášení schopná v síle (počtu), která (který) se rovná váze kapaliny komisí vytlačené.

Uznat a uctít přínos novopečeného myšlení není přitom tak složité, jak by se mohlo zdát. Leštiči sice některé své myšlenky umně zašifrovali, ale protože naštěstí místo zrcadla používají televizi, přesněji televizní kamery, sami lidstvu předložili návody k luštění. Tak třeba výrok „bojím se, až kálím,“ byl skryt geniální šifrou „bolí mne zuby.“ Na tak složité zakódování by sotva kdo v historicky přijatelné době přišel, naštěstí nový pan děkan svou omluvu „bolí mne zuby“ sám televizní stanici přeložil: „bojím se předsedy akademického senátu.“

Poněkud horší je to s externími věšteckými šiframi. Je třeba skutečně badatelského přístupu, abyste výrok „fakulta je bezpečnostním rizikem pro stát“ řádně rozšifrovali a našli v něm ukrytý pravý význam: „Nesmíte věřit kdejaké blbosti, třeba právě téhle.“ Je to o to složitější, že sama věštkyně, jež vznikla odštěpením od šéfky Akreditační komise (své výroky totiž rozhodně nepřednášela jako šéfka Akreditační komise, ale vždy jen a jen jako politoložka) neprozradila pravý smysl zakuklených výroků ani svému druhému já, takže se chudák paní šéfová musela trmácet kamsi do daleké Plzně a o víkendech tam prošetřovat, co vlastně má být proroctvími míněno (posléze se odhalilo, že to, za co podle hostinského Palivce stojí náš svět).

Právnické objevy však za početními a kryptografickými rozhodně nepokulhávají. Posuďte sami, jaký světlý odkaz předložili novopečenci světu. Například:

Co znamená, že diplom je veřejnou listinou? To znamená, že Západočeská Univerzita je věcně a místně příslušný správní orgán (bůhví k čemu, ale je).

Co znamená, když jste před lety podepsali nějaký dokument, ale plzeňský studijní proděkan o tom neví? Falšování svého vlastního podpisu – jen nevím, co si teď ten vypečený, pardon, novopečený pán počne, až mu celý národ poběží hlásit, co kde podepsal (protože pokud on o tom podpisu nebude vědět, půjde o plagiát). Nemohu při této příležitosti nevzpomenout světlé památky svého skvělého přítele, s nímž mne vrátná vyhodila z jakési továrny, kam jsme se složitě objednali jako prosebníci o sponzorský dar, potom, co jí vysvětloval, že u nich byla včera teta (a uposlechl tak pokynu „návštěvy hlaste ve vrátnici“).

Co znamená, když zákon stanoví, že na studium se nevztahuje správní řád? Že si z Vás zákonodárce dělá srandu a opak je pravdou.

Co znamená, že vysoká škola je oprávněna odebrat akademický titul? To je těžká otázka. Kdyby paní šéfka Akreditační komise na kávě se studenty sama aktivně neprozradila, že sice ví, že odebrat tituly nejde, ale že se do toho univerzita musí natlačit, protože ministerstvo se toho strašně bojí, hledali bychom správnou odpověď možná i několik vteřin. Správných odpovědí může však tentokrát být několik: blbost, hovadina, nesmysl, kravina a ještě mnohé další.

Co znamená, když zopakujete nějakou svou myšlenku? Trestný čin porušování vlastních autorských práv. V mírnější podobě plagiátorství.

Dneska je ovšem hrubě moderní, přiznat se k nějakému plagiátorství. Abych byl aspoň trochu in, taky přiznávám. V jakési podivné tvůrčí krizi jsem kdysi bez souhlasu autora a bezmyšlenkovitě, tedy v zásadě sprostě, opisoval: Ema má maso, máma má Emu (opisoval jsem i dál, ale protože to bylo na počátku šedesátých let minulého století, už si na to moc dobře nevzpomínám).

P.S. Novopečenci slibují něco převratně nového na 15.května (v sobotu?). Ale fakt nevím, který ze stokrát přemletých blábolů o dávno vyvrácených obviněních na adresu plzeňských studentů či učitelů bude jako naprostá novinka recyklován tentokrát (a pak že se všechno prozradí).

« Zpět