Obrazy nemluví

Obrazy sice ani nepovykují, ani nešeptají, ale vyslovit mohou mnohé.

Copak se asi dozvíme nového při pátku o nejskvělejších představitelích našeho národa, notorické paní komisní či notorickém panu exministrovi?

Oproti zvěstem, jež nám přinesl právě končící pracovní týden, se o nich dnes dozvídáme leda to, že sprcha je pro ně nutné zlo a že je to v koupelně nejspíš vůbec nebaví (fotografie u úvahy Ilustrovaná II sice napovídají, že v centru zájmu je skutečně něco docela jiného, ale jistotu stejně nemáme, jen vysokou pravděpodobnost, jak si dovolím doložit níže v P.S.).

V tomto týdnu jsme se přitom (tuším z idnes) už dozvěděli, že na západočeského hejtmana kandiduje pan notorický exministr jen z recese, případně ze sportu, protože jeho životní touhou a posláním je být správcem galerie. Škoda jen, že na to přišel teprve nyní, protože obrazy jsou proti pomlouvání a osočování přece jen podstatně odolnější, než studenti.

V tomto týdnu jsme taky už zjistili (z průzkumu CVVM, o němž jsem si dovolil poreferovat včera) motivy pana notorického exministra, který nezměrně toužil z dobře placené, leč obecně opovrhované, profese profesionálního poslance postoupit do poněkud uctívanější profese uklízečské. Proto se pustil do intenzivní zametačské práce, aby dobře zametl nešvary své a svých nepočetných příznivců na plzeňských právech (například vlastní rigorózní práci zametl tak dobře, že se na ni žurnalisté, až na čestné výjimky, báli i zeptat).

O onom průzkumu musela notorická paní předsedkyně, coby nepřetržitě praktikující věštkyně samozřejmě vědět celé roky dopředu, tak, jako roky či alespoň měsíce dopředu prorokovala, jaká pochybení najde na plzeňských právech, až se tam konečně jednou vydá na kontrolu, a tudíž mu onu věštbu nepochybně prozradila (tak, jako mu posléze prozradila, že dá akreditaci plzeňským právům za pouhé zvolení toho, s nímž se jí dobře pije).

Původně jsem si myslel, že by v zájmu budoucích úspěšných akreditací mohla být vypsána veřejná soutěž na to, kdo bude umět nejlépe s notorickou paní komisní popíjet. Takového popíječe (jak pravil, či spíše napsal, někdejší právník Svatopluk Čech: „vskutku podařeného vínapitele“) by si potom vysoké školy mohly půjčovat coby děkana či rektora sice putovního, leč vínapitele permanentního, či notorického.

Výsledek soutěže by bylo samozřejmě zapotřebí ověřit dohodou s paní komisní (podobnou té, o které nám pan exministr referoval v huhňavém monologu „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube), neboť ona přece v duchu světlých tradic marxismu (jak pravil i pan premiér) rozhoduje o akreditacích nejen podle svých zájmů a známostí, ale také podle svých pocitů (jak pravil opět pan premiér).

Kurátorská vášeň páně exministerská ovšem nutně inspiruje nejen ke zmíněné soutěži pijácké, ale také k soutěži malířské zaměřené ke zvěčnění největších skutků budoucího pana kurátora.

Plzeňský proces s akademickými svobodami, jež zlá a ohavná V.D. za pomoci svého doktora Nespravedlnosti sice nicotně, ale radostně odsoudila k smrti, by určitě stál za zvěčnění třeba šikovnou olejomalbou, ale iniciativě se meze nekladou.

Při onom procesu sice plzeňští studenti naprosto znemožnili notorickou paní komisní i její nohsledy, například jejího doktora Nespravedlnost, tím, že doslova citovali jejich výroky, ale obrazy, jak známo nemluví.

P.S. Společnost Henkel zjistila v průzkumu, o němž se informuje dnes, že pro Čechy je prý sprcha nutné zlo a v koupelně je to nebaví.

« Zpět