Octopoda

Jak se ukazuje, letošní horké léto kupodivu kráčí ve stopách toho opravdu nejužšího (jednočlenného) vedení jedné nejmenované akreditační komise, ba přímo se mu lepí na záda, což v tomhle počasí nebude nic příjemného (pro čtenáře, kteří si občas stížnou, že se k nám připojili až později a nesledovali kauzu od počátku, ach, šťastní to lidé, a neznají tedy všechny souvislosti: paní šéfová nejmenované komise začala někdy na podzim věštit, co všechno dříve bylo, ne bude, ale kdysi v minulosti bylo, na plzeňských právech špatně, napřed, že právnická fakulta v Plzni uznávala nekvalitní ukrajinská studia, potom, co se ukázalo, že je ve skutečnosti uznává ministerstvo, upadla tato věštba pro jistotu v zapomnění, dále, že se poztrácela spousta dizertací, ale potom, co se našly, překvapivě v knihovně, se o nich už taky nemluví, a ještě spoustu dalších nesmyslů, jež podle vlastního prohlášení nikdy nepronášela jako úřednice, ale vždy jen a jen jako politoložka, která s tou úřednicí nemá nic společného).

Paní věštkyně tedy rozhodně není tak opuštěná, jak by se při velmi specifické specializaci věštění do minulosti mohlo zdát, problém ovšem je, že její následovníci, no, asi nejspíš lezou, jaksi rychleji.

Asie sice kráčí těsně v jejích stopách se svým vysněným ptákem na dlani, konkrétně s malajským papouškem Manim, který věští obracením karet. Daleko bližší, dokonce lze říci, že skutečně velice blízký, je ovšem v Německu žijící věštec Paul, jinak zcela typického, lze říci klasického, vzhledu (vakovité tělo atd.), v podstatě tuctová chobotnice, která prorokuje španělské fotbalové vítězství tím, že si leze pro žrádlo do nádoby se španělskou vlaječkou. Za Paula Španělé nejenže nabízejí 30 000 EUR, ale dokonce k tomu navíc dávají neodvolatelnou záruku, že ho nesní (ačkoli to jinak s chobotnicemi často a rádi dělají), a významnou část této sumy nabízejí i za pouhý nájem chobotničáka na dobu určitou.

Paní šéfové, respektive právě té odštěpené část jejího já, která s ní nemá nic společného, ovšem nikdo nenabízí nic, takže sami vidíte, jak je svět ve své podstatě až krutě nespravedlivý. Její věštecká vystoupení, jež jeden velmi renomovaný advokát ve svém blogu opravdu velmi nepřípadně nazval plzeňským třeštěním (nepřípadně proto, že své věštby pronášela dávno, řádově měsíce, před tím, než do Plzně vůbec dorazila), už dávno upadla v zapomnění, nikomu nestojí ani za zlámanou grešli, natož za nějaké euro, a aby aspoň trochu stáhla náskok germanizovaného hlavonožce, musí se dokonce potupně vnutit na tiskovou konferenci, na které novopečený pan děkan a staronový ministr (také v jedné osobě) oznámí, že všechny očistné procesy byly dovršeny, čisticí směsi byly podle stanoveného plánu vyčerpány, očištěno byla snad už celá fakulta (nebuďte puntičkáři a nehledejte pavučiny na půdě), všechny reformy byly odreformovány, jeho pomahači pevně ukotveni a on tedy může konečně odejít. Ale Bůh sám ví, jak to všechno bude, protože pan děkan ve své neskonalé dobrotě zvažuje, že by na oltář vlasti přinesl další oběť a děkanskou židli si ponechal vedle té ministerské, poslanecké a místopředsedovské.

Člověk by řekl, že stačí se Paulovi podobat a eura se jen pohrnou, na smutném příkladu jedné starší dámy však nyní vidíme, že ke štěstí opravdu nestačí se chobotnici Paulovi podobat (samozřejmě tím, že oba cosi prorokují!). Nestačí se podobat ani rozmrzelému plameňákovi, který se zarputile svraštělým zobákem také kdesi cosi předpovídá. Nestačí ani počínat si podobně jako nějaký další pták, například malajský opeřenec Mani. Bohužel, když se podíváme na plzeňské třeštení a hodování chobotnice z piksly se španělskou vlajkou, vidíme rozdíl opravdu hned na první pohled. Chobotnice se totiž mýlí jen v jednom z deseti případů.

« Zpět