Odpověď na všechno

Mají nejen autoři a protlačovatelé nového občanského zákoníku, ale dokonce i kodex samotný.

Tolikrát jsme si už napsali, jak nás nový občanský zákoník vede cestou k úžasným zítřkům, a pořád ještě toho není dost.

Páni autoři nového kodexu přitom dobře věděli (například ze své předchozí učitelské praxe), že na prostý lid musí být přísnost a že když někoho náležitě šikanujete, nemá čas na vymýšlení hloupostí. Vždyť už jejich velký intelektuální vzor se vždy obával děsivé situace, kdy by na každém stromě, řekněmě v parku na Karláku, lezl jeden voják bez disciplíny.

Tak například na takové zástavní věřitele, jak se zdá, musí být přísnost skutečně maximální. Člověk by skoro řekl, že nějaký neprozřetelný zástavní věřitel nevhodně kritizoval nový občanský zákoník, nebo snad dokonce jeho autory či podporovatele. Jen si vzpomeňte, jak na Parlamentních listech psali, jak se studenti ekonomie posmívali notorickému panu exministrovi kmotrovské spravedlnosti, že je obézní pohádkář (tedy jen ti, kdo přišli a na přednášce nespali). A kdo má teď problémy s akreditací? No přece pražští ekonomové. Ne snad, že by nějak komisní dáma byla nějak mstivá, to jistě ne. Je to jen šťastná náhoda, jež dokládá, že osud stojí při vyvolených (především těch, kteří vyvolili sami sebe).

Proto i zástavním věřitelům občanský zákoník vytvořil v první řadě zajímavou konkurenci, když v § 1341 odst. 1 upravil situaci, kdy má v budoucnu vzniknout zástavní právo zástavnímu dlužníkovi. Odborníci se dodnes dohadují, v čem všem je to ustanovení špatně, a vůbec neberou v potaz, že by mohlo prostě jít o snahu vyrovnat situaci dlužníků a věřitelů. Když může mít zástavní právo zástavní věřitel, proč by ho nemohl mít zástavní dlužník. Že je to pitomost? A čím by to tedy bylo v kontextu nového kodexu zas tak moc výjimečné?

Už posledně jsme si připomněli, že zástavní právo přece podle § 1313 nového kodexu zajišťuje dluh a jeho příslušenství, jenže třeba takové úroky jsou podle § 513 občanského zákoníku příslušenstvím pohledávky (ne dluhu!), takže vlastně nikdo neví, co to ono příslušenství dluhu je (nejspíš nic). V případě omylu o tom, zda určitá konkrétní stavba je nebo není součástí pozemku, mohou nastat veselice ještě mnohem zajímavější.

Bylo-li totiž vlastnické právo k pozemku převedeno někomu („zcizeno třetí osobě“), kdo jednal v omluvitelném omylu, že součástí tohoto pozemku je i stavba na něm zřízená, tedy slovy zákona jednající v dobré víře, že stavba je součástí pozemku (§ 3058 odst. 2 občanského zákoníku), přestane být stavba samostatnou věcí a stane se součástí pozemku, na němž je zřízena. Dosavadní vlastník stavby má samozřejmě po, hm, po stavbě, a místo ní má nárok na náhradu vůči původnímu vlastníkovi pozemku (tomu, který pozemek převedl jako kdyby stavba jeho součástí byla). Pokud je původní vlastník dostatečně šikovný, tak toho původní majitel stavby zas tak moc nemá.

Jenže byla-li stavba zatížena zástavním právem, pak touhle radovánkou přechází na pohledávku na tuto náhradu. Namísto zástavního práva k zajímavé a především hodnotné stavbě tedy najednou zástavní věřitel získá už jen zástavní právo k pohledávce, jejíž faktická hodnota samozřejmě závisí na její vymahatelnosti, tedy na platební schopnosti zcizitele a na tom, kolik peněz utržených za pozemek si uškudlil. Pokud je samozřejmě šikovně a hlavně hbitě prolil hrdlem, bude mít zástavní věřitel namísto zástavního práva k hodnotné stavbě, hm, jak jen to říci takhle za denního světla?

Občanský zákoník má ale odpověď na všechno: Bude přece mít cosi, co pochází z lidského těla.

« Zpět