Okurková sezóna

Okurková sezóna je prostě okurková sezóna, ale každý nemá štěstí (či smůlu) být tou správnou okurkou.

Jakékoli řemeslo má svá pravidla, zdánlivě (a někdy nejen) odporující zdravému rozumu těch ostatních. Příkladů je bezpočet, tak Vás při pátku třináctého budu pietně obtěžovat tím, jímž jsem kdysi oblažoval své studenty. Když si za své draze a těžce vydělané, nebo s velkým strachem ukradené, peníze koupíte stromek, a zasadíte ho omylem do sousedova pozemku, patří z ničeho nic stromek sousedovi, a když ho vyryjete, abyste svůj omyl napravili, je to kupodivu prachsprostá krádež. To proto, že součástí věci je vše, co je pevně spojeno s touto věcí (třeba strom se zemí), a že podle zákona tato součást věci sdílí právní osud věci, se kterou je spojena (tedy patří tomu, komu patří věc, se kterou je spojena).

Svá pravidla má samozřejmě i mediální svět, a mezi nimi je i prazvláštní pravidlo výběru. Můžeme například napsat, že bylo dosaženo zásadního objevu společenské škodlivosti chleba a že skupina zodpovědných reformátorů proto hodlá iniciovat jeho celosvětový zákaz. Nejméně 95% usvědčených vrahů totiž jedlo aspoň jednou v životě chleba a přitom velká část pojídačů chleba od sebe vůbec nerozezná převratné vědecké objevy od naprostých blábolů. Navíc bylo zjištěno, že z osob, jež byly losem, namátkou či podle jiných objektivních a transparentních kritérií vybrány za plzeňské rychlostudenty, požívalo nejméně jednou v životě chleba téměř celých 100%, neboli exaktně a přesněji řečeno: skoro všichni. A protože je to skutečně nezpochybnitelný fakt, byl jistě v rámci reformního hnutí vysloven i odůvodněný požadavek na to, aby studentům plzeňských práv bylo požívání chleba zakázáno s předstihem.

Z nepřehledné hromady faktů i nefaktů je prostě třeba vybírat. Když si kdysi někdo vymyslel, že plzeňská právnická fakulta uznává za rovnocenné vzdělání na ukrajinských školách, byl to zavrženíhodný zločin. Jakmile se zjistilo, že to dělá ministerstvo nebo nakonec někdy i pan rektor, aby se s ministerstvem nemusel pořád hádat, už to najednou zločin není? Loni na podzim bylo odhaleno, že jsem napsal odporný, ohavný, lživý, určitě zapáchající a ještě daleko umaštěnější než pseudoučitelské notýsky, posudek na ekozakázku. Když pan ministr financí prozradil, že ho psal někdo úplně jiný, je všechno, jak se zdá, v pořádku a posudek nejspíš voní do dálky jak levandule (nečetl jsem ho, tak nevím).

Porušovat zákon se nemá, ale některá porušení zákona jsou asi zajímavější než jiná. Spolek na ochranu nezávislé justice v ČR (spolek Šalamoun) se může se svými výzvami k výměně ministra spravedlnosti upsat, a kromě toho, že se objevily na Neviditelném psu, jsou jeho výzvy mediálně jaksi neviditelné. Píše a podrobně dokládá, že „důvody k výměně ministra spravedlnosti jsou daleko naléhavější, než jsme si dokázali představit,“ a jak už jsem si dovolil citovat dříve, dovozuje, že „člověk, který se nechává unášet nechutí k předchůdcům natolik, že se dopouští protiústavního jednání…nemůže být ministrem spravedlnosti právního státu.“ A za tichého nezájmu strážců demokracie hromadí a hromadí seriózní a nezpochybnitelné argumenty pro své závěry.

Právě v oné serióznosti však je jádro pudla. Mezi základní pravidla mediálního světa totiž patří i princip okurkové sezóny. V okurkové sezóně se píše o věcech spojených s létem (úředníci by neměli chodit do úřadu bez spodního prádla), a to i polárním (prvním ochočeným zvířetem nebyl pes, ale lední medvěd, archeologové zjistili, že eskymácké ženy kradly ledním medvědům medvíďata a kojily je, aby přivykla lidem, o několik tisíc let dříve, než byl domestikován pes, jen pořád nějak nechápu, jak právě na to archeologové přišli z vykopávek), píše se o věcech obecně radostných a optimistických (pokud lidstvo neosídlí vesmír, do dvou století zanikne). Šalamoun prostě není ta správná okurka. Neplyne z toho ale náhodou poučení, že se víc vyplatí porušovat zákon v okurkové sezóně?

« Zpět