yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Při troše usilovného pátrání přece jen můžeme odhalit ty moderní úpravy, jimž se inspiroval náš neméně moderní občanský zákoník. Co třeba Ondřej z Dubé?
Práva zemská česká Ondřeje z Dubé (z roku 1395) přece svého času stanovila, že pokud by rovný rovnému dal políček, „tehdy ten, jemuž byl dán políček, má jemu dáti dva, v každé líce jeden, a pěstí v nos.“ Pomineme-li ono plnění pěstí v nos, máme tu jistotu dvojnásobku (kdo dostal políček, má dáti dva).
A ejhle: třeba v případě bezdůvodného obohacení nabytého nakládáním s hodnotami ochuzeného podle § 3004 odst. 2 našeho občanského zákoníku přece může ochuzený žádat dvojnásobek odměny obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním. Slovy prostými a jednoduchými, jež jsou pro náš občanský zákoník tak typická, se Vám říká, že když Vás někdo vyfotografuje či nafilmuje v negližé, případně bez něj, a bude dotyčné obrázky šikovně prodávat, můžete po něm chtít dvojnásobek obvyklé odměny za udělení souhlasu s takovým nakládáním.
Pokud tedy chcete jiné zobrazovat v negližé či bez něj, neváhejte si pro jistotu dohodnout s místními profesionálními ženami souhlas s něčím podobným tak po pětikoruně, aby potom onen zobrazený, řečí našeho zákoníku ochuzený, po Vás mohl chtít nanejvýš deset korun (dvojnásobek obvyklé ceny).
Pravda, Práva zemská česká mluví o políčcích mezi rovnými a náš občanský zákoník přece pojem rovnosti záměrně nepoužívá a nezná. Navíc ten Ondřej z Dubé byl právník, dokonce přední znalec českého práva (a nejvyšší zemský sudí), takže to by asi pro autory našeho zákoníku ten správný vzor nebyl.
Když se ale zamyslíme třeba nad § 2937 (odst. 1 a 2) občanského zákoníku, podle něhož způsobila-li věc škodu pádem nebo vyhozením z místnosti nebo podobného místa, platí náhradu škody ten, kdo měl mít nad věcí dohled, zpravidla vlastník věci a společně a nerozdílně s ním navíc: hádejte kdo? No jen hádejte: přece vlastník věci. Takže když Vám zloděj vleze do bytu a vyhodí z něj Vaši skříň, televizi a drahou vázu na sousedovo zánovní auto, platíte škodu Vy, a kromě Vás navíc ještě i Vy.
Podobně pokud Vám někdo ukradl zvíře, které pak způsobilo škodu, odpovídáte za ni společně a nerozdílně s tím zlodějem, pokud neprokážete, že jste ukradení zvířete nemohli zabránit (§ 2935 odst. 1 občanského zákoníku).
A tak najednou hned vidíme, čím se takové moudrosti asi inspirovaly. V roce 1518 byla přece sepsána (a nenapsal je žádný právník, ale lékař, i když plzeňský) parodická pravidla pijáckého cechu nazvaná Frantova práva (v nichž se například moudře doporučuje, „abyste všickni dlužni byli a nikdy z dluhů nevycházeli“).