Opakovací

Samozřejmě ohledně plzeňských práv stále přetrvává celá řada nejasností. Většina právníků si například dodnes není jista (ba naopak zcela bezradně tápe v hluboké, temné nejistotě), zda návrh nového občanského zákoníku byl míněn jako (nepříliš zdařilý) vtip, či přinejlepším jako (nepříliš zdařilé) humoristické dílo, nebo naopak smrtelně vážně jako maskované skriptum učebních textů z dávnější české právní minulosti (jak jinak, nepříliš zdařilé)? Vzhledem k tomu, že do sebe zahleděným samozvaným mistrům všeho vědění obvykle chybí sebemenší špetka smyslu pro humor, kloním se sice k poslední variantě, ale je to jen můj ryze subjektivní názor, takže kdo ví?

Už Einstein sice kdysi napsal, že pověst učitele může být jen taková, jakou je pověst školy, na které učí, takže velice dobře víme, že naši bývalí novopečenci Einsteina nikdy nečetli (nejspíš přece jenom četli aspoň jiné autory: „Začalo to živelnými a divokými pomluvami. Potom přišla šílená obvinění šířená tiskem…a pak zahájili masivní propagační ofenzivu proti části svého lidu,“ napsal například Leon Uris, ovšem o nástupu fašismu a antisemitismu v Německu). I když podle některých z Vás pro ně možná bylo přece jenom lepší získat nebývale dobře placené židle aspoň na šeredně pomluvené škole, nežli působit na škole sice renomované a prestižní, na které však skrze standardní demokratické mechanismy mohou namísto funkcí dosáhnout leda zaslouženého, leč naprostého, odmítnutí.

Z tohoto hlediska je ovšem nejspíš dobře, že si nový pan děkan zřejmě velmi moudře ponechal ve vedení fakulty aspoň některé novopečenské trosky (míním tím samozřejmě, jak také jinak, že, trosky bývalého novopečenského velení). I bez sebemenší znalosti Einsteina totiž snad nikoho, kdo je členem nejužšího vedení, nenapadne začít toto vedení (včetně sebe samého) pomlouvat z jakýchsi vybájených a neskutečných podvodů (k tomu totiž rozhodně netřeba číst Einsteina, ale měl by stačit pouhý pud, totiž sebezáchovy).

Čímž se dostáváme k tomu, že po měsících a měsících prázdného tlachání jsme se konečně dozvěděli, že studenti přivítali předsedkyni jedné nejmenované komise upřímně a po zásluze (sice ne výhrůžkami a křikem, jak si vybájil místní tisk, ale početnými faktickými upozorněními, že a jak lhala). A ona moudrá, báječná dáma se jim i nám všem odvděčila tím, že konečně na dotaz opět místního tisku prozradila ono dlouho pečlivě střežené tajemství, totiž jaké jsou (cituji:) „případy zjištěných pochybení.“ Jak sami uvidíte, jde o opravdu ošklivá pochybení, jichž se studenti lstivě dopustili, a zasloužili si tak, aby jim po zásluze byly odebrány jejich akademické tituly (paní šéfová sice připustila, že to nejde, ale na druhou stranu poznamenala, že veřejnost by to přesto uvítala – a když už ne veřejnost, tak jistě aspoň ona sama).

Prvním zjištěným pochybením (nechci Vás moc napínat, takže prvním z celkem tří) bylo, že 30 až 60% studentů bylo přijímáno tzv. na odvolání (neboli podle zákona o vysokých školách v přezkumném řízení). Vzpomínáte si ještě, jak se bývalí novopečenci zařísahali, že oni v přezkumném řízení tedy rozhodně vůbec nikoho nevezmou? Samozřejmě vzali (i když méně než oněch 30%, takže jim první ročník poněkud zeje prázdnotou, a díky tomu zeje celkem podobně i fakultní rozpočet). Nicméně sami vidíte, že jde o vážné, přímo zásadní, pochybení na straně studenta (já sice nevím, jak student může ovlivnit rozhodnutí fakulty o počtu přijatých studentů, ale já taky nejsem šéfka neodvolatelné a neodpovědné autoritativní komise, mě studenti nevítají faktickým upozorněním, že lžu, takže se ode mne snad ani nečeká, že bych to mohl vědět).

Druhým zjištěným pochybením bylo, že některé oponentské posudky měly sotva půl stránky. Opět jde samozřejmě o zásadní pochybení studentů: nejpozději při obhajobě se totiž měli na své zkoušející hrubě a nevybíravě obořit, jak si mohli dovolit napsat jim tak krátký posudek.

Obě zmíněná zjištěná pochybení jsou ovšem směšná a zcela blednou (závistí?) vedle toho posledního, naprosto zásadního. Už jsem ho před nedávnem neprozřetelně prozradil, takže jen stručně: „…oni s námi začali bojovat.“ A to, uznejte sami, se v demokratickém, právním státě přece opravdu nesmí.

« Zpět