Osníř

Možná ani nechtějí, možná prostě nemají na vybranou a musí.

Kdo by řekl, kolik lidí si zamiluje takový osníř. Tak, že bez něj nebudou umět žít.

Osníř, neboli drátěná (kroužková) košile, byl cosi na způsob kovové svěrací kazajky (od 12. století s dlouhými rukávy).

Kdo by chtěl dobrovolně nosit něco na způsob svěrací kazajky, a ještě ke všemu kovové? Proč si cpát pod župan kroužkové brnění, jinak řečeno, železnou košili? Přesněji drátěnou. Leč jsou mezi námi tací, koho k tomu vede nehynoucí láska k tradici, takže oni vlastně ten osníř ani tak nosit nechtějí, jako spíš musí.

Příkladů můžeme najít spoustu. Nejmenovaný aktuální server se třeba zamyslel nad jednou nejmenovanou arbitráží a zjistil, že nejmenovaní arbitři tak pospíchali, aby nejmenovanému státu zachránili nejmenované miliardy, že prý ani nepočkali, až onen stát podle předpisů vypočte jejich honorář. To onen server samozřejmě aktuálně odsoudil, neb tak činí vždy, a také proto, že počínání, kdy někdo ani nepočká na honorář, jistě patří mezi ta nejkorupčnější vůbec. Protože základní a typické lidské vlastnosti (například závist) je nutno bezvýhradně podporovat, doplnili do titulku, že si zlotřilci přijdou na pěkné peníze. Tradice prostě vělí psát nepěkně o těch, koho si stát pro jakoukoli misi vybral a zvyk je prostě osníř. Když si někdo neřekne o honorář, je to přece skutečně hluboce zavrženíhodné, a kdyby ho nakonec z úřední povinnosti přece jen dostal, je to stejně ohavné, jen obráceně ohavné.

Máme ovšem daleko lepší příklady, než články, jež stejně nikdo nečte. Máme přece nový občanský zákoník, který sice taky nečte pokud možno nikdo, ale který bychom (minimálně podle jeho autorů) měli číst všichni a pořád. I na něm je láska k tradici vidět hned na první pohled.

Podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. kdysi existovalo jednak spoluvlastnictví podílové, a jednak spoluvlastnictví bezpodílové, jež však mohlo existovat jen mezi manžely. Zákonem č. 91/1998 Sb. byl institut bezpodílového spoluvlastnictví nahrazen institutem společného jmění manželů. Proto i nový občanský zákoník zcela logicky upravuje vedle společného jmění (manželů) už jen spoluvlastnictví (v § 1115 a násl.), neboli spoluvlastnictví bez přívlastku. Když už neexistuje žádné jiné spoluvlastnictví, je totiž zbytečné ho od nějakého jiného, neexistujícího, jakýmkoli přídavným jménem odlišovat. Nový občanský zákoník proto zcela logicky razantně a nekompromisně opustil dřívější označení (navíc určitě komunistické a kdoví, zda ne slovenské) podílové spoluvlastnictví a upravuje již jen spoluvlastnictví (bez přívlastku).

Jenže zvyk je zvyk a navíc osníř, neboli železná košile, takže ustanovení § 741 písm. b) občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. najednou překvapivě mluví o podílovém spoluvlastnictví, stejně jako podle jeho § 1217 odst. 1 dohodnou-li se vlastníci jednotek o přeměně bytového vlastnictví v podílové spoluvlastnictví, změní se bytové vlastnictví v podílové (!) spoluvlastnictví.

Jak jsem už psal, oni tu svěrací kazajku prostě nosit musí (pochopitelně tu drátěnou).

« Zpět