Palcová

Pan exděkan, toho času ministr, dospěl k závěru, že Nejvyššímu soudu trvá rozhodování příliš dlouho, a protože rychlost je příkazem doby, nechal si od svých právníků (jelikož mezi tuto sortu sám nepatří) vymyslet vhodné opatření.

Jak prosté: dovolací řízení u Nejvyššího soudu se vlečou, takže se občanstvu prostě omezí možnost podávání dovolání. Jen tak dál: soudy jsou přetížené, tak lidem znemožníme se soudit (časem pak budou soudy jen na parádu, takže bude možné dosáhnout úspor jejich zrušením a z celého resortu tak zbyde jen ministerstvo, či ještě mnohem lépe jenom ministr, navíc jistě pochválený za úspory, protože celý justiční rozpočet si při vší své proslavené velkorysosti jako plat asi přece jen nedá).

Právě to je velice osvědčená metoda uplatněná ostatně už loni v Plzni: škola má moc studentů, tudíž musí mít i moc učitelů. Co horšího, těm zatroleným učitelům se musí platit aspoň nějaká mzda, a potom už opravdu nezbývá dost peněz pro novopečence, kteří tohle všechno umí s hravou rozjařeností vyřešit.

V Plzni ovšem mělo jejich řešení ještě chuť malin nezralých (nebo spíše poněkud plesnivých, no, prostě mělo chuť, či spíše pachuť, fakt hnusnou). Protože novopečenci dělají obráceně úplně všechno, dokonce i pitomosti, poněkud neuměle vyházeli napřed učitele (takže spoustu studentů potom neměl kdo učit, což ovšem příliš nevadilo, protože je nakonec povyhazovali taky). Nicméně sice až následně, ale nakonec přece jenom byl učiněn i onen potřebný krok k vyhození prvních stovek studentů.

Kdyby demokratické mechanismy s tak mocným rozběhem neudělily novopečencům masivní dodatečnou energii v podobě boty bořící se hluboko do té části těla, kterou s takovou láskou kladou na šéfovské židle, jistě by ve svém bohulibém díle pokročili a povyhazovali všechny studenty až na pár těch totálně nevzdělatelných, leč spřátelených, které by tudíž ani vzdělávat nemuseli (když je to stejně jen marnost) a mohli se oddávat výtečně placenému nicnedělání.

Považte, jak úporně celý národ drží novopečencům palce, až se jim odkrvují a nebezpečně modrají.

Protože estrádní guru, který svá čísla tančí občas i pod pseudonymem statutární proděkan, vyhrožuje, že pokud v senátních volbách neuspějí jeho (dva?) věrní, odejde do Olomouce, vyděšení Moravané svírají své palce veškerou vyvinutelnou silou, protože představa, že by je potkalo něco podobného plzeňským autodestrukčním praktikám, nedává spát ani těm nejotrlejším chorobným optimistům. Zkušenost sice říká, že zmíněný guru svůj slib stejně nedodrží, jako zatím pokaždé: naposledy hrozil, vlastně sliboval, že nestane-li se děkanem, odejde do Olomouce, a kde pořád dřepí? Pravda ovšem je, že své tajemné přísliby nespecifikoval co do času, přesto však jen zcela chorobní optimisté ještě pořád věří, že se nakonec vzchopí a odebere kamsi (míněno kamsi severovýchodním směrem).

Být severním Moravanem, přesto bych se pro jistotu hodně bál (což oni pokud vím skutečně velmi intenzivně činí) a úporně držel palce, aby jeho nohsledi uspěli a on zůstal v bezpečné vzdálenosti od všeho, co zatím (možná s ohledem na vzdálenost?) nedokázal poničit. Lepší, když odkrvené palce upadnou, než mít novopečence za humny.

Pravda, občas ještě probleskne, jak by svět strádal bez takových vědeckých kapacit, jako jsou právě novopečenci.

Giordana Bruna opakovaně udal jeho žák a následně byl na římském náměstí květin upálen za přítomnosti mimo jiné kompletního výkvětu tehdejší vědy, který nechápavě kroutil prázdnými hlavami nad tím, jak jen mohl kázat takové nesmyslné bludy (jako například, že Země není středem vesmíru a jiné podobné). Slovy písně se však můžeme tázat: řekni, kde ti vědci jsou, kdopak je ještě zná, řekni, kde ti vědci jsou, kdo o nich ví?

« Zpět