Páteční dopoledne

Páteční dopoledne. To je čas, k němuž se upínají naděje nejen plzeňských studentů a jejich blízkých, ale i všech slušných lidí v této zemi, kteří věří a chtějí věřit, že totalita a její ohavnosti jsou věcí minulosti, již nelze vzkřísit, a že žijí ve státě, který dbá o práva svých občanů a který nedává přednost choleře despotismu před možnou rýmou anarchie.

Tvrdý režim lze totiž vytvořit jen z měkkých poddaných (napsal Stanislav J. Lec) a nejlepší cesta k vlastnímu neštěstí je lhostejnost k neštěstí jiných (jak napsal pan Václav Havel). Proto Vás tolik normálních, slušných lidí podpořilo. Proto jsou proti Vám jen ti, kdo se do této definice nevejdou.

Máme sice tu nejreprezenta­tivnější komisní šéfku na světě. Reprezentuje se svým doktorem Nespravedlností a několika málo dalšími nohsledy malost, omezenost, zlobu, lež, bezpráví, zhoubnou zkostnatělost a opilost (většinou) mocí. Mohla by snad být ještě reprezentativnější?

Asi ne, asi už stačilo.

Myslíte si, že nejvíc práva je opravdu v hlavni pušky, jak hlásal Mao ce Tung?

Že lež je užitečná zbraň v třídním boji, jak hlásal Stalin?

Myslíte si, že takové hodnoty mohou dnes u nás zvítězit? Myslíte si, že mohou zvítězit jejich nositelé, kteří se smutkem a nostalgií přežili z totalitních časů do našich?

Pokud ne, není se čeho bát.

Snahy držet se totalitní minulosti, jejích zásad a pseudoideálů jako, hm, klíště, Vás nesmí znepokojovat. Čím více se někdo drží minulosti, tím směšnější je (pravil už dalajláma).

Jak pravil kdosi moudrý: Strachem jsou ovládáni oni, ne my.

Strachem, že jejich pomluvám už nikdo neuvěří, a kdo je potom bude poslouchat? Když udělali z pomlouvání jiných smysl svého života (slyšeli jste, nebo četli, že by vůbec někdy, kdykoli, pochválili něco nebo někoho kromě sebe?), bojí se nyní, že o smysl svého života přijdou. Bojí se ovšem zbytečně, už dávno se totiž stalo.

V tom děsu z vlastní bezvýznamnosti se paní komisní dala slyšet, že pokud žijeme v demokratickém, právním státě, ona to hodlá nekompromisně změnit: pokud nebude po jejím, ona to tak tedy rozhodně nenechá a požádá pana nejvyššího státního zástupce, aby podal žalobu ke správnímu soudu (což ona nemůže, protože není účastník řízení ani dotčená osoba, prostě v právním smyslu jaksi není nikdo, ostatně nejen v právním smyslu).

Ani tak není třeba se obávat. Pan nejvyšší státní zástupce se sice sešel s kmotrem, který ho svému maňáskovi schvaloval (podle pana ministra školství je pan ministr nespravedlnosti totiž jen bezduchým maňáskem svého kmotra, který mu odsouhlasil i pana nejvyššího), a podle zlých jazyků se prý sešel i s bývalým panem rektorem a ujistil jej, že netřeba dbát na právo, hlavně když ho má rád pan ministr nespravedlnosti, ale od té doby projevuje vzácnou odolnost proti páně ministerským hříčkám.

Ale i kdyby ho nakonec nějak obloudili, stejně není třeba se bát. Protože žaloba se přece podává k soudu.

A, jak ví už studenti prvních ročníků, iura novit curia. Soud zná právo.

A pokud se rozhoduje podle práva, pak to mají podjatá, neobjektivní zloba, závist, zášť a nepravda, rozhodování podle známostí nebo pocitů, osočování a pomlouvání, prostě spočítané.

Pokud nebude soudit někdo, kdo si počíná jako rozzuřená dělnice z padesátých let odsuzující předem podle novinových titulků, ale bude se soudit podle práva, není ani nejmenší důvod k obavám.

Jen na okraj, soudit podle novinových titulků by rozzuřené milovnici totality dnes asi taky už moc nešlo (že by snad soudila podle titulku: „Dvořákové kape na maják“)?

« Zpět