Páteční štěstí

Takhle při pátku není šťastnějších lidí, nežli jsou novináři, zejména ti, kteří občas musí zabloudit na západ Čech, případně tam bloudí jaksi profesionálně.

Bývala doba, kdy jim starý pan rektor pravidelně kazil páteční dopoledne tím, že je zval na stále stejně se opakující promluvy pána, jehož si univerzita najala k psaní podivných nactiutrhačných psaní (k úžasu zahraničních vykladačů ideje právního státu, kteří nedovedou pochopit, jak ministerský náměstek může podnikat něco podobného). Naštěstí volil časnou hodinu, kdy je organismus přece jen ještě zpomalený, ba zpitomělý, takže nevnímá děsivou jednotvárnost nekonečných opakování tak bolestně. Navíc pan pisatel rektorská překvapení vždy zavčasu, nejpozději den předem, prozradil, takže ušetřil přítomné nemalého šoku, že jim bude s takovou pompézností řečeno právě jen to, co minule či předminule.

Samozřejmě, bývala doba (referovali jsme o ní například o loňském MDŽ, takže si můžete pro připomenutí kliknout na Úvahy a potom 8.3.2010 na článek: Ještě k pokažené snídani), kdy nejmenovaného pseudostudenta Martina (dnes prý zase už bývalého, ale s ohledem na bleskovost názorových proměn, kdo ví?) pohoršovalo, že pan rektor se hodlá řídit jakýmsi obskurním zákonem a nikoli jeho důraznými pokyny, takže nehodlá zveřejnit ani jména těch ohavných rychlostudentů, kteří místo standardních pěti let studovali práva let třináct. Taková doba však velmi rychle pominula a byla nahrazena oním překvapujícím, ba šokujícím, zveřejňováním stále stejných hříchů stále týchž hříšníků (ohledně nichž se posléze ukázalo, že vlastně o žádné hříchy nešlo, neb zlovolní absolventi rychle doložili, co novopečenci tak pracně schovali nebo zahodili).

Současnost tedy můžeme charakterizovat jako dobu nezkažených snídaní, neb podivná praxe monotónního opakování stále týchž nepodložených tvrzení, jak se zdá, přece jen konečně skončila.

Všechno totiž jednou skončí, a tak můžeme naštěstí zahrnout do hluboké a jistě nevratné minulosti například takové pokyny, jako: „…nutno nařídit prověrku seminářů, nejlépe dvou až tříčlennou komisí…,“ případně „…nutno zařídit prověrku profesorského sboru a dosadit spolehlivé přednášející…,“ anebo „…u některých zůstává ještě část svědomí, což je třeba se vší důrazností potlačit.“

Jde o pokyny chorobně ctižádostivého ulízaného hezounka, kterému bylo jedno, jakým ministrem je, jen když je nějakým ministrem, a který tedy byl ochoten převzít kterékoli ministerstvo či jinou zajímavou prebendu, provést tam masivní čistky a dosadit své prověřené kamarády.

Jistě víte, o kom je řeč. Lidí, kteří jsou ochotni být ministrem spravedlnosti stejně jako čehokoli jiného, kteří jsou připraveni řídit soudy nebo vysoké školy stejně jako lágry (protože prostě všechno řídí jako lágr) bylo i v naší pohnuté historii skutečně maličko, takže snadno poznáte, o koho jde.

Protože vůbec nerozuměl právu, nepovažoval za potřebné se jím řídit a kromě obsáhlých výkladů o tom, co podle toho či onoho zákona jde (které si vymyslel a v horším případě si vymyslel dokonce i ten zákon), se proslavil i prokecnutím: „Právo jsem já“ (jímž zřejmě nevědomky parafrázoval dávného zahraničního mocnáře).

Ano, samozřejmě mluvím o Alexeji Čepičkovi, ministrovi z povolání (byl ministrem spravedlnosti, obchodu i obrany), který pár let také panoval nad vysokými školami, i když jen církevními (z pozice šéfa Státního úřadu pro věci církevní). Protože soudy kupodivu i pod tak skvělým ministrem soudily neúměrně zdlouhavě, navrhoval, aby místo nich rozhodovaly národní výbory nebo dokonce stranické uliční organizace a dokonce nabulíkoval moravským soudcům, že už to uzákonil, takže jeden tamní soud dokonce přestal na nějakou dobu soudit a naopak balil krám.

Pečlivě připravoval politické procesy, a to zcela objektivně, nestranně a korektně (například proces se Slánským, který byl jeho svědkem na svatbě), propiplával metodiku rušení akademických titulů, vyznamenání, ba i občanství a vůbec sloužil humanitním ideálům až do roztrhání těla.

Ostatně všechny totality mají společné, že hovoří rozeklaným hadím jazykem. Na jedné straně vyhrožují, vydírají a vymáhají vše, co si přejí, vůči těm, které již ovládli, na druhé straně však vždy mají plná ústa reforem a ideálů, v jejichž jméně provádějí masivní čistky i horší věcí a se vší důrazností potírají ty, u nichž „zůstává ještě část svědomí.“ To o dvojím jazyku totality jsem bohužel nevymyslel, ale vyčetl z encyklopedií.

« Zpět