Peříčko?

Naštěstí už navždy bývalí novopečenci zahrnuli své okolí množstvím až dosud netušených mouder, avšak teprve jak trudně plyne čas, ukazuje se, jak vpravdě geniální tato moudra byla. Pisatel, který za univerzitní milionek opisuje odebíračské texty podle podivného receptu, který na pár řádek sepsal za pouhých tři sta tisíc jeden dávno vysloužilý ministr, například národu prozradil skvělou právnickou fintu, spočívající v tom, že podle správního řádu může správní orgán rozhodnout, kdy si vzpomene. Proto spokojeně předstírá už bezmála rok, že vede cosi jako správní řízení s absolventy plzeňských práv, jež vybral podle klíče známého jen jemu samotnému, a honorář běží.

Když mu jeho dřívější i současný šéf nedopatřením uvěřil a rozhodl se pro zahájení správního řízení o odvolání pražského vrchního státního zástupce věnovat raději několikaměsíčnímu lenivému oddychu, než nepohodlnému rozhodování, hned na něj všichni odkudsi vytahují nějaký pofidérní § 71 odst. 3 správního řádu, podle kterého by měl rozhodnout do třiceti dnů, ba dokonce ještě pofidérnější § 71 odst. 1 správního řádu, podle něhož by měl rozhodnout bezodkladně. Prostě nevděk světem vládne, a přitom bylo ono správní řízení tak pěkně, slušivě zahájeno.

Skvěle se osvědčila i zdatnost při psaní všelijakých rušících či vyhazovacích dokumentů. Pokud se posílaly za zmíněný milionek sepsaná pseudousnesení o zrušení vysokoškolského diplomu jen lidem, jejichž adresu nikdo nezná, plynuly vody vrchnostenské arogance pěkně plynule a nikdo se proti odebíračským atakům nebránil (protože se o nich nedozvěděl).

Jenže stejná genialita se kupodivu neprosadila v případě bývalých nesympatických kolegů, jako kdyby snad děkan nebo ministr neměl právo v právním státě kohokoli, kdo mu není dostatečně sympatický, zadupat hluboko do země bez ohledu na všelijaké podivné kecy, jimž se říká zákon.

Tak třeba spravedlnostní ministr v době, kdy působil jako zvláštní spojitá nádoba (děkan a poslanec), jíž jeho poslanečtí kolegové jistě z hluboké úcty říkali děkanec, povyhazoval pedagogy, kteří se netvářili dost nadšeně nad jeho úsilím chránit čistotu charakteru učitelstva zreformováním fakultních peněz, jež, jak známo, stejně jako každé jiné peníze, kazí lidi, neboli jejich přelitím do kapes svých, případně kapes svých nejbližších (nevím jen, zda jsou zkaženi tak, že už je ani peníze nezkazí, nebo naopak jsou proti každému zkažení od přírody obrněni). Ačkoli ony vyhazovy byly sepsány se stejnou invencí a šarmem, jako všechno, co kdy novopečenci dělali, dospěly nezávislé soudy k překvapivému závěru, že šlo o zcela nezákonné počiny.

Ve svém rezortu spravedlnostní ministr povyhazoval také všelijaké vedoucí funkcionáře, kteří rovněž nedávali dost nahlas najevo radost z jeho návratu, jenže to opět udělal stejně dobře, jako všechno ostatní.

Takže se teď například v kancelářích šéfů krajských státních zastupitelství (třeba v Ústí nad Labem) tísní leckdes po dvou šéfech, a přes stůl se na sebe za horentní plat šklíbí ten nově jmenovaný a ten špatně vyhozený (jemuž tudíž funkce na základě rozhodnutí soudu zůstala).

V nějaké nekulturní zemi by takového ministra možná už nechtěli a zbavili by se ho. Český národ se však vždy vyznačoval nebývalým smyslem pro humor a uvykl už, že z vedoucích postů jej baví všelijaké komické figurky: vzpomeňme jen úspěchů v chovu a hlavně intenzivním výkrmu bojlerů (to prostě cpete do kovového bojleru zrní a otruby, až se zvětší?), o nichž svého času básnil první tajemník tehdy vládnoucí strany.

Zatímco však první komunistický tajemník postupně propadal trudnomyslnosti, moderního politika naopak smích publika podněcuje k vyšším a vyšším výkonům, a tak plán bavení plní na více než 110% tím, že nám předkládá humorné veledílo (přes pět set stran!) hýřící vtipem a absurdními představami (o základním právu vědět, jak bude naloženo s tím, co vyjde z Vašeho těla, takže bude třeba kanalizační síť kompletně přesklít, o právu trhat lidem vlasy a nehty, neb jejich souhlas se předpokládá, tedy „má se za to, že byl udělen,“ není-li podle zákona třeba, aby byl písemný, přičemž písemně budeme muset souhlasit jen o oddělením oněch částí těla, jež nám už znovu nenarostou atd.). Samozřejmě, v onom veledíle, vzniklém několikasetletým opisováním starých textů, najdeme i pasáže, nad nimiž se nám chce spíše usedavě štkát, ale život prostě vždy není bílé, něžné peříčko.

« Zpět