Plzeňské třeštění II.?

Řada z Vás se zamýšlí nad tím, zda na některých hospodských řečech, neřkuli plcích, jež byly (či snad stále jsou?) ke slyšení v jedné roztomilé pražské vinárničce (výmluvně zvané Vínečko), není přece jen zrnko pravdy, anebo zda opravdu slouží jen jako (celkem ubohá) náhrada například mnohem libozvučnější fontánky či jiného zdroje šumu.

Nemá totiž jít o zvuky typu žbluňk, žbluňk (případně nemá jít jen o ně), ale o zvuky, jež prý lze vyložit tak, že jedna komisní dáma (už jsem poznamenal, že tím míním dámu z komise, dokonce šéfku komise) se tam vychloubá, že zakáže nejmenované plzeňské právnické fakultě přijímání studentů, aby se tím uvolnilo místečko na trhu vzdělání, jež by měla zacpat opět nejmenovaná škola manažerské informatiky, která za to, ovšem velmi neochotně, přijme bývalé novopečence, protože jinak je logicky nechtějí vůbec nikde.

Čeká nás tedy, ptají se mnozí znepokojeně, plzeňské třeštění II. (plzeňským třeštěním nazval ve svém blogu jeden renomovaný právník předloňské výroky a výkřiky komisní šéfky a těch, kdo její proroctví, naštěstí marně, zkoušeli realizovat)? Už jsem si dovolil napsat, že těmto poplašným zprávám moc nevěřím.

Je sice pravda (a už jsem to také citoval), že onen téměř středověký fofrstudent, který si za tři roky klidně vystudoval hned dvě fakulty, navíc od sebe skoro pět set kilometrů vzdálené (nějaký Komenský) napsal, že „nejspíš vopilej ti pravdu poví,“ čímž modernizoval starou moudrost in vino veritas, připisovanou Pliniovi (to je onen pán, podle něhož si kobyly schovávají uši a točí se zadkem k severáku jen proto, aby je oplodnil), který ovšem sám hlásil, že zmíněnou moudrost jen přeložil z řečtiny (En oino álétheia).

Když už jsme u těch starých Římanů, historik Tacitus referoval, že staří Germáni před sněmem mohutně popíjejí víno (nebo prostě to, co je), aby nezatěžovali jednání sněmu lhaním a bohapustým vymýšlením, jež opilý nezvládne (že bychom v dílech starých Římanů konečně našli návod pro nečekané a nebývalé zkvalitnění práce našich sněmujících, kupříkladu parlamentních?)

Na druhé straně však existuje rovněž staletími prověřený institut hospodských plků, a navzdory mnohaletému ověřování zásady in vino veritas, případně en oino álétheia, každý, kdo byl alespoň jednou v hospodě a poslouchal nefalšované hospodské žvásty, taky ví, že na nich mnoho pravdy nebývá. To za prvé.

A za druhé, a především. Profesoři a vůbec učitelé bývají všelijací.

Když Einstein v době svého pražského působení potkal kolegu, zval jej k sobě na kávu, protože dorazí též kolega profesor Stimson. Oslovený reagoval poněkud překvapeně, že právě on je přece Stimson, dostalo se mu však odpovědi: „To nevadí, stejně přijďte.“ Zatímco se Einstein choval slušně i k uklízečkám, profesoři, jejichž jména upadla dávno v hluboké

« Zpět