Podnětná

Přiznávám se celkem bez mučení, že jsem si vždy myslel, že paní komisní vládne své komisi železnou paží, případně železnou vůlí, případně i ústy z železného kovu nevelké tloušťky (jak je definován plech), ale že se otevřeně přizná (a ještě navíc státnímu zástupci) k tomu, že činnosti v jejích službách jsou nedobrovolné galeje, prostě nucená práce, to mně fakt nenapadlo. Když jsem psal o tom, že spatřuje veřejný zájem ve svém osobním zájmu, byl jsem sice skálopevně přesvědčen o pravdivosti tohoto poznatku, ale nenapadlo mne, že se právě paní komisní se mnou tak nadšeně ztotožní.

Napadlo by Vás ještě včera, že by paní komisní vyhlásila světu, že důležitý veřejný zájem naléhavě vyžaduje, aby pokud možno všichni na její komisi z vysoka kašlali?

Že by zase jednou byla pravda ve víně? To tentokrát muselo být opravdu mnoho lahví pravdy.

Včera jsem si dovolil mimo jiné citovat Coblitzovo pravidlo, jež říká, že komise dokáže přijmout rozhodnutí, které je ještě pitomější, než kterýkoli z jejích členů. To se mi ovšem s ohledem na velikou moudrost paní komisní předsedkyně rozhodně nezdálo možné, a musím říci (napsat), že se mi to pořád možné nezdá, ba dokonce se mi to zdá možné ještě daleko méně než kdykoli dřív.

V podnětu, jímž obtěžuje nejvyššího státního zástupce, paní komisní předně opakuje (a to na pouhých čtyřech řádcích hned dvakrát), že k podobnému obtěžování (podnětu k podání žaloby ve veřejném zájmu) „Akreditační komise…zákonné zmocnění nepochybně nemá,“ což každý normální člověk ví samozřejmě už dávno, jen nás mírně zaskočilo, že to tentokrát hlásá někdo úplně jiný (než každý normální člověk), totiž paní komisní osobně.

Na str. 6 onoho dokumentu, k němuž Akreditační komise podle Akreditační komise nemá žádné zákonné zmocnění, se objevuje, v čem vlastně spočívá onen veřejný zájem, pro který je třeba obětovat životní jistotu, budoucnost, ideály a také práva dvou tisícovek lidí. Protože sám nevěřím vlastním očím, z opatrnosti cituji opravdu doslova: „Osobní pocity mnoha lidí, kteří se na procesu politicky neutrální akreditace podílí, se nemusí jevit jako veřejný zájem. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že jde mnohdy o práci dobrovolnou a činěnou na základě důvěry v systém akreditace jako takový. Pokud je tato důvěra zcela devalvována, je to jednání, které ohrožuje veřejný zájem…“

Předně tady máme ony galeje, onu nucenou práci (pokud paní komisní jistě pravdivě jako vždycky píše, že „jde mnohdy o práci dobrovolnou,“ pak to nutně znamená, že někdy jde taky o práci nedobrovolnou).

Mnohdy jde taky nejen o dobrovolnou práci, ale dokonce o práci „činěnou na základě důvěry v systém akreditace jako takový.“ Jindy tudíž jde o práci konanou, respektive činěnou, nikoli na základě důvěry v systém akreditace, nejspíš tedy tak, jak to říkal pan premiér pro Lidové noviny, když upozorňoval, že akreditační komise rozhoduje na základě známostí a pocitů.

Paní komisní připouští, že osobní pocity (píše mnoha lidí, ale myslí jistě hlavně sebe), se na první pohled nemusí jevit jako veřejný zájem, ale jsou („je ovšem třeba vzít v úvahu, že…,“ viz výše).

Nejúžasnější věta (pořád z oné strany 6, třetí odstavec shora) ovšem zní: „Míra nerespektování závěrů komise je totiž přímo úměrná míře nezávislosti Akreditační komise“ (!).

Tak jen houšť k větší a ke stále větší nezávislosti komise!

Na takhle skvělý výrok ovšem musel být té pravdy asi sud.

« Zpět