Podnětně humorná

Člověk si rozhodně nemá upírat zábavu a smích, takže se ještě jednou vrátíme k onomu textíku z 19. března letošního roku, jímž paní komisní (případně někteří další, kteří se však podepíší asi až příště) srdceryvně vyzývá pana nejvyššího státního zástupce, aby podal ve veřejném zájmu žalobu proti rozhodnutí ministerstva školství, které se jí ale ani trošku nelíbí. A to mimo jiné i proto, že rozhodnutí porušuje princip rovnosti.

Jak jsem již ocitoval, praví se v oné výzvě (na str. 5), že „základním principem právního státu je zásada, že správní orgán postupuje ve shodných případech shodně, v odlišných postupuje odlišně a v podobných případech postupuje podobně. Tato zásada je provedením principu rovnosti před zákonem.“ Není to nádherné, že na to paní komisní po tolika letech přišla?

Rovnost před zákonem v akreditačním pojetí je přitom tak jednoznačná, že může být dokonce vyjádřena matematicky. Dvacet šest (březnových profesorů a docentů na plzeňských právech, kteří ovšem na akreditaci jediného tamního studijního programu rozhodně nestačí), nebo řekněme 25 (únorových docentů a profesorů na plzeňských právech, kteří na akreditaci podle paní komisní samozřejmě taky nestačí) je mnohem méně než 13 (olomouckých profesorů a docentů, kteří však na akreditaci bohatě stačí), ba dokonce mnohem méně nežli 1,5 (filozofických docentů a profesorů, kteří při závratném počtu celkem dvanácti hravě stačí na akreditaci celkem osmi studijních programů).

Zlí jazykové se dali slyšet, že ve skutečnosti by nemuselo jít o naprostou, hm, nerozumnost, ale jen o nesmírně silnou oční vadu, díky níž jedna starší dáma nevidí, že většina studentů plzeňských práv kupodivu nejsou Afroameričané žijící v předminulém století.

Ti totiž ve zlých dobách otroctví byli při sčítání lidu počítáni obvykle jen za 3/5 člověka, v některých jižních státech dokonce jen za 0,5 člověka. To by sice celkem klaplo s olomouckými právy (jimž k akreditaci pohodlně stačí poloviční počet docentů a profesorů, než mají práva plzeňská, jimž ovšem ani tento dvojnásobek nestačí), ale s filozofy podobný výpočet nevychází, takže se spíš vrátíme od domnělé skryté oční vady ke zjevné, hm, jak jen to říci nežalovatelně?

Nakonec najdeme odpověď, jak jinak, zase u pana premiéra. Ten přece uznale pochválil paní komisní, že je přední česká (a možná dokonce nejen česká) marxistka.

Samozřejmě jsme si tudíž dohledali potřebná soudní rozhodnutí, podle nichž se neobejdeme bez důsledně třídního přístupu k čemukoli. Tak podle judikátu zveřejněného pod č. 39/1959 je návrh na rozvod manželství nutno posoudit z třídního hlediska, neboť jiný postup by byl v rozporu s veřejným zájmem. Podle rozhodnutí č. 33/1962 je zase nutno při rozhodování o osvobození od soudního poplatku zohlednit, že žadatel se politicky neangažuje a ani jinak se veřejného života nezúčastňuje, takže prominutí soudních poplatků by bylo v rozporu s veřejným zájmem. A máme nejen třídním přístupem zdůvodněnou rovnost, ale ještě ke všemu krásné příklady veřejného zájmu.

Prostě uvědomělí (a možná i oholení, jak pravil paní šéfové ideově blízký major Terazky) vydají za víc!

Paní komisní to velmi dobře ví od doby, kdy se na činnosti dobrovolného bojového svazku nejuvědomělejších a nejaktivnějších občanů, předvoje dělnické třídy, radostně podílela (zřejmě jen nějakým nedopatřením byl posléze označen na zločineckou organizaci).

« Zpět