Podvečerně šokující

Fakt jsem v šoku, že pořád nikde nic.

Pokorně se omlouvám za prodlení se svým dnešním vstupem, ale popravdě řečeno jsem pořád čekal zcela zásadní, originální a novátorské prohlášení notorického pana exministra kmotrovské spravedlnosti k nejnovějšímu tragickému vývoji.

A kupodivu pořád nic.

Notorický pan exministr zatím své naprosto originální prohlášení, že je v šoku, ovšem ne tak, jako třeba loni či předloni, ale že je v šoku letos, ba co víc dnes, dosud nevydal.

Jak rovněž notoricky známo, pan exministr notoricky opouštějící pro neschopnost všechny úřady, do nichž byl postupně jmenován (je ovšem skandální, že navzdory drtivému volebnímu vítězství, v němž rozdrtil svého oponenta zničujícím poměrem 15:15 na mandáty, se nestal hejtmanem, takže z této funkce nemůže být odvolán ani pro nespornou neschopnost), totiž vždy reaguje pobouřeným zvoláním, že je v šoku na cokoli, čemu nerozumí. Například na jednoduché početní operace, na paragrafy v právních předpisech, jež nesložili jeho nohsledi z archeologicky dohledaných moderně feudálních textů, a podobné věci.

Dnes by ovšem bylo zvolání: Jsem v šoku! opět plně na místě.

Ústavní soud totiž odmítl nápad soudce Městského soudu v Praze, že by prezidentská amnestie měla být zrušena, a to s plytkým odůvodněním, že pan soudce nemá pravomoc rozhodovat o věcech, jejichž zrušení žádá, a proto nemůže žádat ani jejich zrušení (stejně jako zrušení amnestie nemůže požadovat třeba stavební úřad nebo pošta).

Kam by jen svět a právní stát přišly, kdyby každý dělal jen to, na co má právo?

Jak by mohla notorická paní komisní bez náznaku kontroly předem autoritativně vykřikovat do světa o zločinných pochybeních vysoké školy?

Jak by mohla přesvědčeně a upřímně psát panu nejvyššímu státnímu zástupci, že její pocity jsou veřejným zájmem? Jak by mohla bez možnosti obrany a odvolání škodit každému, na koho si vzpomene?

Jak by mohl ministerský náměstek inkasovat miliony za početní a právnické chyby nemající obdoby v dějinách? Jak by mohl spolu s dalšími nulami účtovat čísla s mnoha nulami za nápad odebírat akademické tituly, který kdysi napadl opilého bolševického vůdce a který po pár letech tehdy vládnoucí komunisté zavrhli jako až příliš nedemokratický?

Co by si vůbec pan exministr, paní komisní či statečný poradce pana premiéra (někdejší reformní proděkan nepřiznal s nezměrnou odvahou jen, že se trochu „ochomítal“ kolem nového občanského zákoníku, ať už je to cokoli, ale také, že ač je poradcem pana premiéra, ten se s ním zásadně neradí) počali, kdyby mohli dělat jen to, na co mají právo?

Jestli by se na ten Ústavní soud neměla podívat nějaká ta komise (jež podle velkého vzoru paní komisní, slavného Vladimíra Iljiče, nevyšetřuje, ale zneškodňuje)?

« Zpět