Pokračování příště

Někteří z Vás mi vytýkají, že si počínám jako zapomenutí autoři commedie dell´ arte, nebo třeba jako modernější Matt Groening, Ron Leawitt či Michael Moyne, případně, že s velkým odstupem kráčím ve stopách Jaroslava Haška.

Proti tomu se ovšem musím se vší rozhodností ohradit (nikoli ovšem středověkou rozhradou, která se nám z šera dávných věků nečekaně připomíná v návrhu supermoderního občanského zákoníku). Srovnává se totiž nesrovnatelné, bez ohledu na zcela zásadní, na první rozdíl viditelné a zřejmé rozdíly!

Třeba takový Jaroslav Hašek, jak známo, proslavil svým dílem notorického, leč sympatického blba Švejka. Já sice také zvěčňuji kousky několika aktérů podivné mediální bubliny, nazývané aféra plzeňských práv, ale kde byste na bývalých plzeňských novopečencích chtěli hledat něco sympatického?

Takže přece sami vidíte ten rozdíl? Stejné rozdíly nalezneme i u ostatních komických postav, ať už je kdysi vytvořili autoři commedie dell´ arte jako celkem milého Pierota, Matt Groening jako Simpsonovy, či Ron Leawitt či Michael G. Moyne jako Al Bundu (ze sitcomu Ženatý se závazky), který před sebou měl bouřlivou fotbalovou kariéru, nežli potkal Peggy, poněkud podobně jako naši bývalí novopečenci, kteří také mohli lecčehos rozumného dosáhnout, kdyby nepotkali, tedy nejspíš ne Peggy, ale sebe navzájem (představa, že by novopečenci hráli podobně jako Al Bunda fotbal, je ovšem značně žertovná, jen si to zkuste představit).

Konec konců právě proto důrazně a důsledně odmítám srovnávání bývalých novopečenců s potkany, nutriemi, tarantulemi a všelijakým hmyzem; i tato stvoření přece může mít někdo rád.

Nicméně zamyšlení nad onou zmiňovanou mediální bublinou nám přináší stále nové a nové otazníky.

Bloudíme-li totiž v transparentních novopečenských temnotách, klade se například nutkavě otázka, jestli by bylo horší, kdyby na vysoké škole panoval někdo, kdo neumí ani vyjmenovaná slova, například po m, o nějakém tom psaní i či ypsilon ani nemluvě, anebo třeba někdo, kdo pro změnu neumí počítat do šesti?

Novopečenský pan studijní exproděkan se na facebooku kajícně přiznal, že se kolem nového občanského zákoníku tak trošku „ochomítá,“ ať už to znamená cokoli (no, aspoň, že se tam někde příliš neochomýtá), stejně jako svého času oficiálně poukazoval na to, co by měl správně dělat „čerství absolvent“ (aby tento ještě proděkanský mluvnický skvost nezapadl, dovolil jsem si na něj upozornit již v úvaze „Čtvrtečně knihovní“ z 10.června 2010).

Pan věčný ministerský náměstek coby pisatel hanopisných odebíračských dopisů statečně zakonkuroval tím, že nám pod č.j. R-373–10, R-377–10 a dalšími zvěstoval, že pokud se pětičlenná komise může usnášet polovinou svých členů, je usnášeníschopná, když jich je šest, neboli, že pět děleno dvěma je přece šest.

Abychom byli spravedliví, pan náměstek se aspoň proslavil řadou zeměpisných objevů, jako že v Plzni je řada ustanovení právních předpisů neviditelná, aspoň pro něj či jemu podobné (jde o ustanovení o tom, že ten, komu je doručováno usnesení správního orgánu, se proti němu může odvolat, o tom, že správní rozhodnutí je třeba vydat v nějakých lhůtách a mnohá další, mimo Plzeň celkem zřetelně černá na bílém).

Krom neviditelnosti některých (nehodících se) paragrafů též například objevil, že doba od června 2005 do června 2006 trvá devět měsíců (R-585–10), zatímco doba od září do ledna příštího roku pro změnu jen jediný měsíc (č.j. R-595–10).

Krom toho po vzoru velkého Cicerona zaskočil bídné plzeňské rychlostudenty tak, že se nezmohli ani na odpověď (ke vzoru Marca Tullia Cicerona se však není třeba hlásit zvlášť halasně, protože práva studoval ve starém Římě podezřele krátkou dobu).

Jak ještě dlouho budeš zneužívati trpělivosti naší? ptával se tedy rychlostudent práv Cicero se zdviženým obočím neprávníka Catiliny (respektive se ptal: Quo usque tandem, Catilina, patientia nostra abutere?) a ten se trapně ani nezmohl na odpověď. Proč jste studoval v pětiletém studiu jen od roku 2000 do roku 2005, tudíž pouhých 2,8 roku, ptá se přísně se zdviženým obočím pan náměstek zděšeného absolventa plzeňských práv pod č.j. R-576–10, a ten, jakkoli zapojil do urychleného přepočtu všechny končetiny i spotřební elektroniku své i nejbližších příbuzných a domácího zvířectva, taky nedokáže odpovědět.

Když už jsme ale u těch mediálních bublin, minulý týden nám na serveru Aktuálně.cz poreferovali, že nějaké ty miliony odešly z herní společnosti i na plzeňskou právnickou fakultu proslavenou gigantickou aférou. Nás, kteří o té fakultě a celé věci aspoň něco málo víme, samozřejmě zlomyslně potěšilo, že ony peníze dorazily například spolku Juristic (jemuž v oněch letech vládl novopečenský studijní proděkan a kde se radostně zviditelňovali právě novopečenci, včetně onoho pána, který si přisvojoval neexistující funkci statutárního proděkana), případně že byly použity pro projekt vedoucího katedry, který přivedl na fakultu nynějšího pana spravedlnostního ministra, usídlil ho tam a všemožně podporoval.

Možná by ale stálo zato přece jen připomenout chronologii oné údajně gigantické aféry a co z ní zbylo. Ví se, že měla začít nějakým opisováním, ale už se nepíše o tom, že to mělo být opsáno, považte, co jsem to za člověka!, ode mne. Pan náměstek mezi psaním odebíračských dopisů taky pil kafe s paní šéfovou a při té příležitosti se podřekl, že kauzu se šéfem a dalšími připravovali už dva roky předem. Tak tedy pokračování příště.

« Zpět