Pokrok II

Možná, že bychom přece jenom neměli hovořit o politicích a jejich novinářích, ale měli bychom to pojmout podle jejich schopností, neboli právě obráceně. V době, kdy republiku sužují přívalové deště, kroupy nebývalé velikosti i razance, vichr, bouřky a ničivé povodně, se vytasit se zhruba dva měsíce starou aktualitou, že pan exděkan ministr (původně děkan exministr, ještě původněji ani to ani ono) usilovným šťouráním konečně objevil v ministerských skříních kostlivce v podobě několika hodinek české provenience, jež jeho předchůdkyně rozdávala či teprve hodlala rozdávat při různých příležitostech na různých místech, například v Brazílii, vážně svědčí o dokonalé schopnosti dočista všeho.

Avšak, moc, moc, prosím nepodezírejte hned lidi ze zlých úmyslů (když to lze tak snadno vysvětlit pouhopouhou debilitou), pravil už kdysi dávno jeden velmi moudrý pán. Takže: dobrý den, dámy a pánové, jsem kostlivec, pocházím ze skříně a jmenuji se Hodinky.

Nepřísluší mi hodnotit, zda paní exministryně při státních návštěvách měla raději rozdávat své podepsané fotografie, jak bude zřejmě se skromností sobě samému vlastní činit její pan nástupce, nebo korálky a zrcátka, z nichž bude jistě mít nějaký ten brazilský ministr dětinskou radost (je to určitě stejně domorodec, možná dokonce Indián, vhodný leda pro oblbování kdejakou cetkou), ani zda by na návštěvě nějakého divošského ministra spravedlnosti nepřišla k chuti spíš opravdová tučná kost, než nevelký digitální kostlivec.

Přitom mi vlastně není tak úplně jasné, co kdo proti kostlivcům, ať už bydlí v ministerské nebo jiné skříni, nebo dokonce někde úplně jinde, má? Nejenže se dají perfektně leštit, ale navíc jsou dokonale transparentní. Opravdu těžko Vám mohou něco nekorektně tajit, když je do nich tak dobře vidět.

Buďme navíc rádi, že paní exministryně šla s dobou a nakoupila v dárkovém balení zcela moderní přístroje. Co kdyby nějakým tragickým omylem, v úporné snaze vyhnout se nutnosti vyslovit jakýkoli právní názor někdo z našich oblíbených novopečenců sice strčil správně, korektně a pohotově hlavu do transparentního hutného písku, jak je v kraji zvykem, leč třeba do písku přesýpacích hodin? Strčit hlavu, byť omylem, do malého digitálního zařízení, se snad opravdu povede jen málokomu.

Hledat ve skříních hodinky, které tam jsou, je navíc určitě daleko jednodušší, ba nejspíš i příjemnější, než lézt po zemi a hledat pod skříní rigorozní práci, která tam ani nikdy nebyla (jenom se ovšem domnívám, ale jistě to nevím, protože jsem nezkoušel zalézt pod skříň už asi od tří let). I výběr konkrétní kostlivčí formy (hodinky) je nečekaně rozumný. Určitě je lepší hledat ve skříních hodinky než třeba podkovy (co kdyby ji hledač náhodou obrátil a na druhé straně byl kůň?). Prostě pokrok se vším všudy. Aneb, jak praví správný kostlivec: přineste mi, prosím, panáka, jo, a taky hadr.

« Zpět