Politický pláč

Truchleme, neboť kdo nás bude obšťasňovat stále stejnými prohlášeními, takže si můžeme cokoli pustit kdykoli, a stejně se dozvíme totéž? Teď abychom snad sledovali vysílací čas.

Jak napsal na Parlamentních listech známý politolog, teď ve vedení tradiční české konzervativní strany už „není nikdo s negativní pověstí.“

Což je věru prazvláštní závěr. Jak by mohl mít negativní pověst někdo, kdo založil své působení na permanentním osočování svých kolegů? To by měli mít tu špatnou pověst přece ti kolegové, to je přece jasné.

Ovšem i po čtyřech marných pokusech o zvolení notorického pana exministra zůstává řada otázek. Například zda čtyřnásobným nezvolením permanentního funkcionáře odmítla strana filozofii německého klasického filozofa Fichteho anebo snad německého klasického filozofa Schellinga?

Neboť, jak se píše v moudrých encyklopediích, na rozdíl od Schellinga, který tvrdil, že já je všechno, Fichte tvrdil, že naopak všechno je já.

Je sice pravda, že když eliminujeme z projevů dotyčného pana notorického kandidáta slovní spojení: občanský zákoník (v dřívějších promluvách: reforma), zbyde v podstatě jenom já. Ale které?

K poznání, zda já je všechno nebo všechno je já, se tedy musíme dobrat oklikou.

Pan Friedrich Wilhelm Joseph von) Schelling byl totiž celkem hanebný rychlostudent (filozofii vystudoval od roku 1791 do roku 1792, považte, a navrch mu ještě bylo jen sedmnáct), dokonce ve třiadvaceti se pod plytkou záminkou geniality stal profesorem (na univerzitě v Jeně). To pan (Johann Gottlieb) Fichte se na jenské univerzitě naopak lopotil řadu let marně a nakonec stejně nedostudoval (což je přece postup, kterým se i pan exministr ve svém doktorském studiu naprosto přesně řídil).

« Zpět