Pondělně oddychová

Dnešní poslanci to mají těžké. Musí vařit z vody a postupovat cestou pokusu a omylu. Tak třeba v neděli se řešilo, zda je dehonestující někoho označit jako dub (řečník byl předsedající napomenut), anebo pařez (týž řečník už stejnou předsedající napomenut nebyl). Proč však vymýšlet dávno vymyšlené, když nás stejně někdy příští týden bohužel nejspíš čeká návrat našeho občanského práva do lůna temného středověku?

Kdybychom se trochu poohlédli v inspirující minulosti, ještě bychom mohli napomoci v dnešních úsporných časech poněkud nalomenému sněmovnímu rozpočtu. Tak třeba uherský sněm měl perfektně vypracovaný seznam urážlivých (z dnešního hlediska bychom je mohli označit za mládeži přístupné), popřípadě hrubě urážlivých označení (dnes už vyslovitelných až po dvaadvacáté hodině), spojený ovšem, pozor, s jejich ceníkem. Urážky jste sice mohli chrlit podle libosti, ale parlamentní sluhové Vás dnes pěkně zkasírovali.

Naši zákonodárci, či aspoň jeden z nich, sice inspiraci v minulosti hledají, respektive náruživě prosazují podivná díla těch, kteří se ve feudálních poměrech láskyplně zhlížejí. Pohříchu však do té minulosti zabrousili až příliš hluboko. V časech, ze kterých opisují tehdejší právní předpisy, totiž ještě žádné parlamenty nebyly, aspoň ne u nás (na Islandu se ovšem první sněm sešel kdesi na lávové pláni už v roce 930, zato však byl v roce 1800 pro změnu zrušen).

I když většina moderních a vysoce aktuálních paragrafů, z nichž je sestaven náš návrh nového občanského zákoníku, pochází z poloviny osmnáctého století, případně dávnějších časů, vyhlásil je teprve jednoho červnového čtvrtka císař František ve svém císařském patentu. Zatímco Rusové vedení Kutuzovem pálili z mušket po lučištnících Ahmeda paši a francouzští mušketýři se trefovali do anglických ve Španělsku, ba i v Portugalsku, nadělil nám mírumilovný vladař (ovšem teprve poté, co prohrál u Slavkova i v dalších bitvách) vysoce moderní (ovšem tehdy) občanský zákoník, jehož paragrafy se padesát i více let zkoušely v různých okrajových částech mocnářství jeho předků.

Myslím, že vpravdě renesanční osobnosti, jež nám chtějí nadělit v podstatě shodný předpis, jehož některá ustanovení jsou snad dokonce až z doby renesance, by zasloužily jezdecký pomník stejně jako císař František. Jen by bylo potřeba popisku, aby nedošlo k záměně a poznalo se, kdo je na sousoší kůň.

Císařův pomník vyrostl na dnešním Smetanově nábřeží sice asi až padesát let po jeho smrti, dnes však lze stavět určitě rychleji. Tehdy byl pomník radostně uvítán básníkem, a možná by bylo možno v rámci úcty k tradicím jeho oslavnou báseň využít i v horké současnosti. Karel Havlíček Borovský (sice taky rychlostudent, ale aspoň filozofie) tehdy napsal: Na nábřeží podívat se běž, převysokou stavějí tam věž, kolem českých měst je chlouba, vprostřed stojí velkej trouba (za což ho, přesně v duchu národních a demokratických tradic, jeho bližní pochopitelně udali).

Prostě by to chtělo pomník. Jen by bylo potřeba popisku, aby nedošlo k záměně a poznalo se, kdo je na sousoší kůň (dnešní umění totiž holduje abstrakci, takže koně, ale ani třeba vola, často na první pohled nepoznáte).

« Zpět