Pondělně strašidelná

Je skvělé, že máme tvrdě zásadové politiky, kteří ctí své zásady, například tu, že se Švýcary se o penězích rozhodně nebaví, nota bene o špinavých penězích.

Jak se totiž povídalo v televizních otázkách u příležitosti nedělního poledne, Švýcaři před půl rokem celkem úpěnlivě prosili pana ministra spravedlnosti o sdělení, zda by náš stát nechtěl v trestním řízení získat nějaké ty špinavé peníze, ulité podezřelými právě do Švýcar (mluvilo se o zhruba o dvanácti miliardách, na které teď už je ovšem jaksi pozdě).

Je jistě skvělé, že pan ministr nechce se špinavými penězi ve Švýcarsku mít nic společného, takže jim (jak se pravilo v týchž otázkách) korektně a transparentně neodpověděl. Nerad bych strašil, že se snad najde někdo, kdo tak zásadový přístup nepochopí.

Rozhodně bych nerad strašil, jakkoli strašení je jinak bohulibá a velice záslužná činnost, kterou se děti a jiné osoby prostšího ducha manipulují tak, aby poslouchaly pokyny těch, kdo je manipulují, a to nikoli s ohledem na jejich autoritu, ale ze strachu ze strašidel. Strašidla pak bývají definována jako nelidské bytosti se špatnými či ještě horšími vlastnostmi.

Mezi běžná strašidla se kromě všelijakých ježibab, mezi nimiž čestné místo zastává polednice, počítají kupříkladu hejkalové. Kdo nevěří, ať se podívá do nějaké encyklopedie, třeba do Wikipedie, ale nejsilnější hejkalové a tudíž nejhlasitější hýkání bylo vždy slyšet na Plzeňsku.

Proto jsme se nemohli divit, když předloni a loni doléhalo z Plzeňska sice celkem nesrozumitelné, leč o to častější hýkání. Nešlo tedy o to, že by se překvapivě do médií prosadil nějaký velbloud, žirafa či podobný skot (ve smyslu dobytek), ačkoli podoba samozřejmě občas mohla mást, ale nejspíše o moderní a aktuální promluvy tamního hejkala.

Pro moderní dobu je typické hledání rovnosti bezmála ve všem, takže není divu, že nejsou strašeny jen děti, ale vlastně kdekdo.

Přitom můžeme sledovat, že zatímco strašeni jsou pokud možno všichni bez ohledu na věk, vzdělání a podobně, arzenál strašidel se nijak významně nerozvíjí.

Polednicové bytosti, jež snadno rozeznáme podle popisu, který nám zanechal rychlostudentský právník Karel Jaromír Erben (jistě nemusím připomínat, protože ho všichni znáte: tváře divé, hnáty křivé, hlas vichřice podoba a tak dál), tudíž nestraší jen děti předškolního věku, ale klidně třeba i vysokoškolské profesory, a navíc nejen v poledne (ačkoli kolem poledního je díky otázkám v nejmenovaném televizním pořadu jejich výskyt velice četný), ale i během celého dne, ba i večer.

To by ovšem mohlo naznačovat, že ohyzdná babice strašící po setmění, kterou známe jako klekánici, by ve skutečnosti mohla být tatáž nelidská bytost jako polednice.

Podobných příkladů rozdvojení osobnosti známe ostatně například z médií celou řadu: někdo je třeba v určitou hodinu nezodpovědným úředníkem (samozřejmě v tom smyslu, že je neodpovědný, tedy že se nikomu nezodpovídá), a v jiných hodinách nečekaně klidně i vědcem či vědkyní (kupodivu zpravidla v docela jiném oboru, než který kdysi dávno studoval či studovala, tak například někdo, kdo studoval ruštinu, se producíruje třeba i v politologii).

Učitelé se nově stali zvláštní sortou strašených, neboť jsou poměrně překvapivě strašeni ministrem spravedlnosti.

Zlí jazykové tvrdí, že poté, co si vydobyl všestrannou, ba až totální, do té doby neznámou, neúctu soudcovského stavu, rozhodl se stejným způsobem zapůsobit na učitele (což se mu v onom hejkalím kraji, neboli na Plzeňsku, už povedlo ve značném předstihu). Rád bych ovšem upozornil, že tentokrát jde o strašení čímsi, co ve skutečnosti může nastat jen sotva.

Zatímco soudcové jsou svým počtem jako voliči celkem nezajímaví (je jich něco málo přes tři tisíce), učitelů je mnoho a mnoho (cca 275 000) a nahnat je všechny do jednoho opozičního tábora si jen těžko někdo troufne jen kvůli tomu, že někomu je bez ministerské židle opravdu moc smutno.

Ačkoli arzenál strašidel se moc nerozvíjí, přece jen se objevují výjimky. Vedle bludných balvanů a všelijakých ohnivých koulí se totiž do galerie zvlášť ošklivých neživých příšer zařadil také návrh občanského zákoníku. Jenže tím se už strašit nedá, protože byl minulý týden přijat. Takže teď se jen musíme bát, čím ho jeho zavilí propagátoři nahradí, aby se mohli i dál producírovat na virtuálních prknech, jež znamenají svět.

Je proto třeba pozorně sledovat i všelijaká proroctví, abychom se mohli připravit na nadcházející hrůzy. Přitom je potřeba vzdát zaslouženou úctu věštkyním, jež nás na tyto příští ohavnosti připravují usilovným věštěním, v poslední době například velice moderním věštěním z vinné sedliny, neboli ze dna prázdných, leč původně opakovaně plných, sklenic vína.

To je o to záslužnější, že podle posledních (německých) výzkumů (referovaly o nich například Novinky. cz. 11.11.2011) alkohol, včetně vína, ničí ženský mozek mnohem rychleji než mužský, ničí ho prostě velice rychle (doslova z něj vymývá serotonin, takže po čtyřech letech ho vymyje polovinu; alkoholičky potom trpí představami o všelijakých spiknutích a pronásledování, mstivostí a poruchami nálady).

Za takovou oběť ovšem, dámy věštkyně, Vám poděkování a lásku Vám, jak praví básník.

« Zpět