Postknihovní

Včera svět překvapila zpráva, že byl konečně vynalezen robot, který umí měnit tvar (zčásti díky tomu, že je nafukovací). Když se nad tím zamyslíte, jedna z mála věcí, které jinak spolehlivě amorfní novopečenci, z velké části rovněž nafukovací, ještě nezkusili, je měnit vlastní tvar (nemohu napsat „neumí,“ i když se takový výraz nabízí, ba dokonce vtíravě vnucuje: i když samozřejmě svůj tvar měnit neumí, neumí ani to ostatní, co už marně a neúspěšně zkusili, například postupovat podle zákona).

Přitom by televize určitě radši žádostivému diváctvu předvedla něco jiného, než nafouknutého (nafukovacího) akademického funkcionáře, který pořád stojí kdesi na schodech a zvěstuje s heroickým výrazem to, co už říkal první říjnový týden, druhý říjnový týden, třetí říjnový týden, a tak dál až do konce týdne minulého, aniž by ovšem běžný divák uměl rozeznat, zda je hrdě nadechnut (nafouknut) nebo jen trpí zaraženými větry. Jak pěkné by bylo, kdyby nejmenovaná veřejnoprávní televize v rámci bratření svých vedoucích reportérů s akademickou obcí nejmenované univerzity informovala, že děkan neohroženě a transparentně zaujal pozici kosočtverce (klidně nafouknutého), zatímco studijní proděkan se korektně a seriozně protáhl do délky šesti metrů, aby na něj nikdo nemohl nahlížet svrchu.

Nic se samozřejmě nesmí uspěchat. Kdyby se jim povedlo měnit nejen charakter, zásady, právo a jiné pro život zcela nepotřebné záležitosti, ale i tvar například už loni, v říjnu nebo v listopadu, dočetli bychom se třeba, že pseudostudent změnil tvar v myšku a nalezl v knihovně všechny údajně ztracené disertace a kdoví, jestli bez halasného pokřiku o bordelu v knihovně by se převzetí školy nakonec tak pěkně vydařilo. Samozřejmě má pravdu Orwell (každá revoluce končí, teprve když se ke korytům dostanou nová prasata), ale přece jenom, co kdyby. No, a co teprve, kdyby se změnil v mušku jenom zlatou a potom kdesi vyslechl a vykecal, že už dva roky pár zapšklíků plánuje vyštípat staré vedení a nahradit ho novým, totiž sebou, což by mu asi nevadilo, ale mohlo by mu vadit, že on sám má v této akci hrát pouze roli použitého toaletního papíru. Takhle to vykecal pan náměstek/exnáměstek až minulý měsíc, kdy už to nikoho dávno nezajímá a kdy ti, kteří roli role toaletního papíru sehráli, už také pochopili, jak to na ně jejich pseudokamarádi uhnětli.

Vidíte, nakonec je škoda, že se místo trestného činu bordelu v knihovně, který nám novopečenci tak skvěle vytvořili a kterého se kupodivu nedopustí knihovník, ale student univerzity, o jejíž knihovnu jde (možná i jiné?), a to dokonce bez ohledu na to, zda do knihovny kdy vstoupil (v tom je přece ta úžasná genialita), nepovedlo panu pseudostudentovi prosadit jeho objev trestného činu porušování vlastních autorských práv.

To by se totiž pan exnáměstek nemohl válet kdesi na dovolené, zatímco jeho navlas shodné literární výtvory putují českou krajinou, ale musel by je nějak smysluplně obměňovat. Je ovšem záhadou, jak smysluplně obměňovat nesmysl, například typu: proč jste v roce 2002 porušil studijní řád z 16.8.2004? Proč jste studoval jen od roku 2000 do roku 2005, když jste měl studovat pět let? Proč jste studoval jen 40 měsíců, neboli jen 2,8 roku (č. R-576–10)?

Adresáti stále stejně páchnoucích dopisových bomb hnojůvek se sice proti těmto hloupostem musí bránit. Někteří tak činí zcela suchopárně odkazem na nudnou materii počtů z první třídy (40:12 podle nich není 2,8, no, podle mne taky ne, ale já taky nejsem exnáměstek). Stále však zachovávají svou krkavčí matku (alma mater) ve vděčné paměti a stále jsou odhodláni jí podle svých schopností pomáhat. Tak jedna skvělá dáma, odborně nesrovnatelně několikanásobně lepší nežli celé novopečené vedení dohromady, připojila ke své reakci na nactiutrhačný list, který dostala (další adresát poznamenal, že už taky dostal pastýřský list, a ještě další mu kontroval: ne, ne, tohle nepsal pasák, tohle musely psát ty pasené, tedy pro stručnost krávy) významná doporučení, jež vnášejí do zatuchlé odebíračské atmosféry čerstvý vítr (kdybych byl pan studijní proděkan, napsal bych „čerství,“ ale takhle se hloupě držím tradice).

Takže:

Vážený pane rektore, uvědomuji si, že mně nepřísluší jakkoli a v čemkoli Vám radit, ale s ohledem na neutěšený stav veřejných rozpočtů a nutnost co nejefektivněji vynakládat prostředky vybrané od daňových poplatníků i s ohledem na určitě nemalé částky, které ZČU vynaložila na získání právního „know-how“ ve věci rušení vysokoškolských diplomů, dovoluji si Vám navrhnout ke zvážení, zda by se ZČU neměla podělit o toto duševní vlastnictví s jinými vysokými školami. Řada vysokých škol, zřejmě pouze z nedbalosti svých statutárních orgánů, totiž nejmenovala žádné vyšetřovací komise, nenajala příslušné právní odborníky a určitě by ocenila možnost uplatnit Vaše průkopnické postupy.

Například v mém případě přiznávám, že celková doba mého studia na Vysoké škole ekonomické v Praze (VŠE) trvala pouze 3,7 roku, ač doba řádného magisterského studia dnes činí 5 (slovy pět) let, některé podpisy na interních protokolech z mých zkoušek byly pravděpodobně nečitelné a možná jsem použila tahák u zkoušky z marxismu-leninismu. Jistě souhlasíte, že je zde taková kumulace možných nedostatků, že o mém řádném dokončení studia na VŠE musejí panovat pochybnosti. V rámci příkladné spolupráce vysokých škol byste mohl doporučit rektorovi VŠE, že je třeba zahájit řízení o zrušení mého vysokoškolského diplomu inženýr. Nejsem si však jista, zda pan rektor VŠE bude považovat vysokoškolský diplom za osvědčení (bohužel lze u něj předpokládat, že četl vysokoškolský zákon, ve kterém se výslovně praví něco jiného).

Věřím však, že si i pan rektor VŠE uvědomí, že v přezkumném řízení se neuplatní ustanovení o lhůtách podle §96 odst. 1, resp. §97 odst. 2, neboť usnesení podle §156 odst. 2 lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky osvědčení, které je předmětem tohoto řízení, a tak mu ani 27 let od mé promoce nebude nic bránit zahájit se mnou správní řízení. Připouštím, že teoreticky by mu v tom mohla bránit ustanovení vysokoškolského zákona, ale stejně tak jako Vy i pan rektor VŠE by se neměl takovými „maličkostmi“ zdržovat. Na tyto věci se je třeba dívat s nadhledem a nenechat se zdržovat a mást zněním obecně platných předpisů tak, jak příkladně postupujete Vy, JUDr. Pospíšil a Mgr. Korbel Ph.D.

« Zpět