yto stránky nebyly vytvořeny kvůli osobní prezentaci. Existují jen proto, aby podpořily boj skvělých studentů a učitelů plzeňských práv proti bezpráví a zvůli. Na těchto stránkách budou proto přinášeny důkazy toho, že Fakulta právnická byla a je fungující institucí s dobře zvládnutým systémem výuky a vytvořenými kriterii pro hodnocení studentů (jak pravila zpráva Akreditační komise v červnu 2008). Tvrdit něco jiného je lež.
Doc. JUDr. Milan Kindl, CSc.
Jeden z Vás však přesto se záviděníhodnou odolností vůči krutému psychickému utrpení sledoval, jak pan ministr spravedlnosti (podle novin ovšem té kmotrovské) informuje, že tvorba komunistického práva u nás vyvrcholila v letech 1991 až 1998 (z těchto let totiž pocházejí prakticky všechny paragrafy nyní platného občanského zákoníku, kromě pár novějších, a pan ministr nám přece vyprávěl, že nový zákoník znamená konec komunistického práva), což ho navedlo k otázce, co se panu ministrovi chvěje nejvíc? Pokud snad nevíte, dovolím si mírně napovědět v P.S.
My bohužel starší si ještě pamatujeme, jak se na pracovištích povinně diskutovalo o beletrii Celina, kterou sepsal Leonid Iljič Brežněv (zvlášť pro právníky bylo mimořádně inspirující diskutovat o různých způsobech orání), jež byla následně z donucení nebo škodolibosti přeložena do mnoha různých jazyků (takže se i poťouchlí imperialisté posléze dozvěděli, jak rozoráním nepříliš úrodné stepi získat naprosto dokonalou poušť).
Nyní jsme v poněkud podobné situaci (tím rozhodně nechci říci, že se snad bývalí novopečenci a jejich ministři nechali inspirovat, jak by se snad mohlo zdát, tím, jak všechno zorat, či snad zvorat). Proto se můžeme těšit, že kolosální (co do objemu) humoreska známá pod názvem občanský zákoník bude také přeložena do mnoha jazyků, a budeme-li mít štěstí, bude snad přeložena i do češtiny.
Renomovaní právníci v minulém týdnu také pokračovali v celkem bezcenných radách. Je totiž známou věcí, že v oné prapodivné volební kampani několika politiků, nepřesně nazývané kauza plzeňských práv, poskytly některé velmi renomované právní kanceláře celkem, anebo i zcela, bezcenné rady. Pomineme-li, že za zhruba 300 000 korun dostala univerzita závažný právní posudek podpořený exministrovskou autoritou, že kdyby nebylo odebírání titulů zákonem vyloučeno, nejspíš by bylo možné, a kdyby univerzita případné spory téměř jistě neprohrála, mohla by je za určitých okolností i vyhrát, dostala už jen bezcenné analýzy dovozující, že odebírat akademické tituly v právním státě nejde a rušit diplomy jakbysmet.
Jak už jsem řekl, šlo o analýzy celkem, či dokonce zcela bezcenné. Profesor trestního práva se svými spolupracovníky předhodil univerzitě posouzení doplněné navíc tím, že by podobná odebíračská snaha zcela jistě byla trestným činem přisvojení si pravomoci úřadu, posouzení, jak říkám, zcela bezcenné, neboť je poskytl univerzitě zcela zdarma, tedy bez jakékoli ceny. Dvě jiné velmi renomované kanceláře poskytly analýzy prakticky bezcenné, neboli za cenu jen symbolickou.
Naproti tomu dílo pana náměstka všelijakých ministrů a ministryň (poprvé a naposledy také onoho nynějšího spravedlnostního) je opravdu drahocenné.
Podle skromných univerzitních sdělení je totiž nejméně pětasedmdesátkrát drahocennější, než zmíněné posudky renomovaných kanceláří (zatímco ty inkasovaly zhruba dvacet tisíc za podrobné zdůvodnění, proč jsou odebíračské aktivity nezákonné, pan náměstek ve volném čase za pouhých 1,5 milionu tyto aktivity spustil).
Podobně drahocenné, doufejme, jsou posudky jednoho akademického ústavu o tom, že ministr školství cosi udělal špatně (jak by ne, když kritizoval jednu komisní dámu, že se chová jako dělnice při politických procesech v padesátých letech, což je sice pravda, ale postarší dámy se přece už nekritizují).
Na posudcích totiž zřejmě není důležité, co v nich je, ale kdo je píše. Posudek o ekozákazce byl přece zářným příkladem nekvality a neodbornosti, za niž vláda vyplázla přes sto tisíc, dokud pan ministr financí neprozradil, že jednak jsem ho nepsal já, a jednak že ministr, který se nad ním mediálně tak rozhorloval, od samého počátku věděl, kdo ho psal. Rázem však nikoho nekvalita posudku nezajímala (možná dokonce, že se náhle proměnil v levný vzor odbornosti?).
Já na rozdíl od pánů ministrů dodnes nevím, kdo ho psal. Snad bývalý novopečenský proděkan, který nám nadělil nový občanský zákoník a kterého chtěl ze zmíněného ústavu za zmanipulovaný posudek vyhodit tehdejší ředitel už počátkem 90. let (tedy podle tvůrců nového občanského zákoníku i pana spravedlnostního ministra v nejhlubší totalitě)? Nebo snad bývalý pan proděkan stategický? Nebo nový pan ředitel, jehož bývalí novopečenci udělali školitelem v oblasti rodinného práva, ačkoli o něm za svůj dlouhý život nenapsal a možná ani neřekl ani slovo? Prostě někdo z těch, kdo nyní nestranně a objektivně (jak také jinak) zkritizovali právní postupy pana ministra školství?
P.S. Přece židle.