Postvánoční

Předvánoční dění nám možná trochu nečekaně ukázalo, že jsme ještě docela neztratili schopnost chápat vánoce nikoli jako jen svátky dárků, ale především jako svátky srdcí, a že (jak pravil jeden čínský myslitel) vánoce jsou setkáním i těch duší, které se během roku nepotkávají.

Na druhou stranu jsme díky onomu předvánočnímu soustředění na duchovní děje a na poslední odcházení autora Odcházení přišli o spoustu špatných vtipů, kterými by nás jinak určitě oblažila parta bývalých plzeňských novopečenců pod záminkou, že nám sdělují nějaká zcela zásadní poselství.

A tak jsme se ani nedozvěděli, zda pan ministr (podle některých médií kmotrovské spravedlnosti, zatímco podle favorizovaného kandidáta pro přímou volbu prezidenta pro změnu ministr nespravedlnosti) dostal pod stromeček zbrusu nový schod, z něhož by mohl městu a světu zvěstovat své (mylné) představy o právu a o zbytku světa, či zda dostal od vděčného národa úplně jiným kamenem, ani jaký účes zvolil pro vánoční účely on či případně jeho bývalý proděkan pro studium.

Ve zjihlém čase kolem vánoc se pan ministr pokusil získat nesmrtelnost zatím jen jednou, prohlášením, že kondolence je podle něj nepřímé jednání (ať už je to cokoli), ovšem podle některých médií přitom nepřímo (jak také jinak) vyzval policii, aby přece jen kondolenci do Severní Koreje prověřila (tak to přece podle našich vždy transparentních a korektních bližních v demokracii, na rozdíl od policejního státu, je, že policie má důsledně prověřit každou, hm, kondolenci).

Rovněž ona milá osůbka, jež svého času pod pseudonymem statutární proděkan vyráběla zájemce o soukromou školu, na které nově působí, tím, že z plzeňských práv na rozloučenou nelegálně povyhazovala stovky studentů, se protlačila do tisku se zásadním oznámením, že o názvech ulic rozhodují obecní zastupitelstva (což je překvapivě pravda).

Zmíněný pán je nám ovšem vděčným připomenutím, jak se musíme zuřivě bránit starým pořádkům a zavedeným zvykům, a že je nutno inovovat, inovovat a pořád inovovat.

Jak je celkem notoricky známo, dotyčný pán totiž všelijak, ovšem zásadně korektně a transparentně, domlouvá pro školu pana profesora Dvořáka potřebnou akreditaci s profesorkou Dvořákovou (pro připomenutí doporučuji pořád ještě kliknout na Úvahy a potom na Ilustrovaná II, dovoluji si ovšem upozornit, že onen pán je osoba vpravo, nikoli vlevo).

A teď si zkuste představit, že zvyk má železnou košili. Pan profesor by rázem v rámci zmíněného domlouvání oznámil paní profesorce, že profesoři a docenti, na něž odkazuje, vůbec neexistují, že občanský zákoník přece nemá nic společného s normálním občanským právem (což je překvapivě opět pravda) a tudíž jej nelze počítat za občanskoprávní projekt, že učitelé, ba dokonce i studenti, se o paní profesorce vyjadřují sice pravdivě, ale velice nelichotivě (což je ovšem taky pravda), a že jakoukoli akreditaci je nutné neudělit, případně neprodleně zrušit (tak, jak byl zvyklý tohle všechno prohlašovat z Plzně).

Vidíte, čemu všemu ten nešťastník musí odvykat, pokud má domluvit pro školu pana profesora Dvořáka potřebnou akreditaci s profesorkou Dvořákovou?

Přestat například kouřit je proti tomu pouhá legrácka (však to taky s důsledností sobě vlastní za dobu, co ho bohužel znám, hravě dokázal nejmíň desetkrát).

« Zpět