Postvelikonoční

Zvláštním paradoxem Velikonoc je, že zmrskání krásných (přinejmenším duševně), něžných bytostí se považuje za vysoce pozitivní společenský jev, zatímco nezmrskané něžné bytosti se svou nezmrskaností naopak bytostně trápí.

Naši bývalí novopečenci samozřejmě nejsou bytosti krásné, vůbec už ne duševně, přičemž o něžnosti jejich humpoláckého počínání řeč nemůže být už vůbec, takže je jen logické, že je to u nich z větší části právě obráceně (jako ostatně všechno), a že by se naopak nesmírně, ba až dětinsky, radovali, kdyby je osud nezmrskal a nenakopal (což on však s gustem udělal, neboť samozřejmě i jejich zmrskání a nakopání je beze sporu společensky nesmírně pozitivním jevem).

Že ovšem bývalí novopečenci dělají téměř všechno naprosto naopak, jsem se již kdysi stručně zmiňoval, ale jejich důslednost mne v tomto směru neustále naplňuje bezdechým překvapením.

Pomluvit školu neskutečnými hromadami nesmyslů a pitomostí, jež si nedokáže představit ani opravdu veliký pitomec ve svých nejhorších fantaziích, a přitom s vážnou tváří říkat, že právě těmito jedovatými plivanci pověst školy hloubkově očišťují, nehnout například ve funkci vysokého a dobře placeného funkcionáře pro strategii ani prstem a žehrat, že strategie chybí (co je to taky za pitomou strategii, že se nesepíše sama!), vyplácet si masivní odměny za naprosté nic a srdnatě kritizovat, že fakultní rozpočet hubne, nedělat naprosto nic a hlasitě vykřikovat, že právě to je ta pravá reforma, to samozřejmě vyžaduje kromě kůže, kterou kdyby zahlédl hroch, hluboce by se kdesi v bažinách styděl se za svou velejemnou, hedvábnou pokožku (takže bychom mohli objevit rudé, neboli červenající se hrochy), ještě i poněkud převrácené vidění světa.

Zpočátku samozřejmě podobné počínání trhalo v širém okolí bránice, zejména těm, kteří byli od novopečenců v bezpečné vzdálenosti, posléze však i bačové na vysokých horách jen nevěřícně zírali na nepřetržité, nekonečné opakování jednoho a téhož nesmyslu pořád dokola.

Aby novopečenci mohli fundovaně hořekovat, musí samozřejmě vědět, jak se škola vypořádá s jejich nesmysly a jedovatými slinami, které na ni tak úporně naplivali.

Proto si to zařídili v rámci sestavování prapodivné koláže z prastarých právních textů, kterou žertovně nazvali návrhem nového občanského zákoníku (všelijací ministři, kteří podle pana ministra školství, jenž má bez jakýchkoli pochyb naprostou pravdu, fungují jako maskoti místních kmotrů, ovšem nikoli zlotřilých mafiánských kmotrů, ale hodných a laskavých mafiánských kmotrů, jim na to skočili a vzali tento žert, ostatně poměrně špatný, vážně).

Do zmíněného pseudonávrhu totiž novopečenci vložili ono nesmrtelné ustanovení, jemuž se vesele smějí nejen od Šumavy k Tatrám, ale v území daleko, daleko větším, totiž, že každý má právo se dozvědět, jak bylo naloženo s tím, co podchází z jeho těla, a navíc, že je s tím potřeba naložit důstojně.

Proto nelze nedůstojně setřít slinu novopečenských pomluv (vzhledem k jedovatosti se ovšem důrazně doporučují ochranné pomůcky) a rozmazat ji botou po chodníku, ale je třeba (bohužel) zvolit důstojnější zúčtování.

« Zpět