Posudková

V pátek jsme byli trošičku zvědaví, co nám den přinese (jen trochu, protože pisatel hanopisných dopisů se stále, dlouze, nudně a vždy jen opakuje, takže jen supernaivní optimista by čekal nějakou jinou nežli domnělou novinku). Přesto jsme pro jistotu hádali, zda pan pisatel rádoby odebíračských dopisů jako obyčejně jen tupě zopakuje, co den předtím preventivně vyslepičil, či zda se snad přece jen dočkáme nějaké droboučké inovace, ne snad myšlenkové (kde nic není, ani smrt nebere), ale aspoň formulační, početní či jiné. A zklamali jsme se jen průměrně.

Pátek by tak mohl patřit mezi celkem úspěšné dny, kdy jsme se dozvěděli další z mnoha podivných přepočtů, jimiž pan pisatel hanopisných západočeských dopisů přepočítává normální čísla na ta svoje prazvláštní.

Zatímco západočeská rektorka uvažuje v běžných číslech o zrušení diplomů sedmi až devíti nešťastníkům (0,2% absolventů plzeňských práv, prosím), v proslovu, kterým její záměry a její oznámení pro páteční konferenci loajálně zveřejnil s denním předstihem (tedy jako obvykle), vyjádřil lidskou číslici devět svou číslicí patnáct, neboť městu a světu ohlásil likvidaci celkem patnácti osočených a předem odsouzených.

Likvidace se ovšem jaksi stejně nekoná. Přemýšliví lidé se zamysleli nejpozději v souvislosti s údajným poslaneckým plagiátem na jiné škole (když totiž nejmenovanému panu poslanci Svobodovi vytýkali, že opsal svou diplomku na Vysoké škole finanční a správní, povzdechla si škola i média, že titul mu zůstane, protože jeho odebrání, ba dokonce ani takové opičárny jako zrušení diplomu, „zákon bohužel neumožňuje“).

Zejména pro středověk bylo ovšem obvyklé, že v různých krajích, ba i městech platilo různé právo, takže useknutí ruky za prodej chmelových sazenic sice hrozilo na Žatecku, ale kdesi na Pálavě se s trestněprávní ochranou chmelových sazenic nikdo příliš nepáral, asi proto, že tam nikdy žádné nerostly. Bývalí novopečenci, kteří nás hodlají oblažit občanským zákoníkem, sestaveným především z pozdně feudálních paragrafů, by ovšem zcela jistě uvítali i nějaké ty paragráfky ze středověku raného, takže se občas doslýcháme, že ustanovení zákonů, jež rušení diplomů neumožňují, v Plzni, či přinejmenším na rektorátě tamní univerzity, neplatí (podobně jako to bylo zvykem v samých počátcích feudalismu).

Pro jistotu si ovšem univerzita vyžádala početné právní analýzy, které po počátečním debaklu radši dlouhé měsíce pečlivě tajila, aby mohl pan hanopisník pobrat své miliony za něco, co zákon nedovoluje. Pan bývalý rektor nám sice na chvilku ukázal ten první, ale když mu po měsíci či dvou došlo, že je poněkud zvláštní pokoušet se o odebírání titulů a současně vystavovat na elektronické nástěnce posudek, že to nejde a že je to hrubě nezákonné, zase ho schoval. Nyní tedy už máme na zmíněné nástěnce další.

Kdybych měl stručně shrnout jejich obsah do jedné věty, pak by zněla: ano, pan hanopisník je přesně takový, hm, jak jsme si mysleli.

Neboť zmíněné analýzy, všechny dohromady asi stokrát levnější, než kolik univerzita vyplázla pisateli odebíračských dopisů, unisono prohlašují, že tituly odebírat nelze a odebíračské dopisy jsou tudíž nejen z hlediska mluvnického, stylistického či početního, kde to pozná každý laik, ale i z hlediska právního jen předražený blábol.

Stojí za opakování, že všechny analýzy renomovaných právníků o tom, že tituly odebírat nelze, stály asi procento (1) toho, co univerzita zaplatila pisateli oněch marných dopisů, v nichž pan hanopisník plačtivě ujišťuje, že jen on na celém světě má pravdu a že tituly odebírat lze (a že zákonem stanovené lhůty neplatí, a že jasná slova zákona je třeba vyložit právě obráceně, že kde zákon říká „nesmí,“ má tím přece logicky na mysli „musí“ a podobně).

Připomeňme si, že pan doktor Jansta (renomovaný advokát a dlouholetý pedagog na pražské právnické fakultě) v posudku, který si od něj loni v červnu univerzita velice levně vyžádala, odebírání diplomů a titulů zásadně vylučuje. V dodatku k posudku, zpracovaném letos v únoru, potom, co pan hanopisník objevil, že by se tedy tituly brát asi vážně neměly, ale měly by se rušit diplomy, pan doktor Jansta upozorňuje na aboslutní nemožnost rušení diplomů. Píše, že „univerzitní argumentace se neopírá o nic jiného, než o dohady,“ a také na to, že se univerzita, ačkoli k tomu nemá žádnou pravomoc, „fakticky snaží rozhodnout o mimořádně závažných občanských právech,“ přičemž každé z usnesení, která pro ni sepsal pan hanopisník „obsahuje zcela zásadní chyby.“

Pan doktor Sokol pro změnu například napsal, že „odebrání (odnětí) akademického titulu zákon (o vysokých školách) či správní řád výslovně nepřipouští…přitom toto případné odebrání představuje tak závažný zásah do práv a právem chráněných zájmů jeho držitele, že v tomto případě je nutné mít pro uvedený postup výslovnou oporu v zákoně“ (kde ovšem není, viz výše) – neboli, cituji doslova: „tedy, s ohledem na textaci zákona je možné uzavřít, že tento odebrání titulu neumožňuje“ (konec citátu). Pokud jde o diplom, píše pan doktor: „Jeho přezkoumání a případné odebrání je tak podle správnho řádu vyloučeno.“ S vzácným smyslem pro humor upozorňuje, že i kdyby diplom šlo zrušit, absolvent by stejně zůstal absolventem (takže by měl dál právo titul užívat).

Možná si v hromadě jiných nesmyslů ještě někdo vzpomene, že pan pisatel opíral své přehluboké úvahy o § 156 správního řádu o zrušení osvědčení. „I toto ustanovení zákona přezkum a případné odebrání titulu neumožňuje,“ napsal k tomu pan doktor Sokol.

Pan docent Novotný pro změnu upozorňuje, že na základě univerzitou vytýkaných problémů „nelze zpochybnit skutečnost, že student řádně ukončil studium a stal se absolventem.“ Už jen na okraj potom připomíná, že „překročení zákonem stanovených lhůt (něčím takovým, jako jsou zákonem stanovené lhůty se pan hanopisník rozhodně nijak netrápil, naopak, nad nějaké zákonné lhůty byl náramně povznesen) "lze jednoznačně kvalifikovat jako nezákonný postup se všemi z toho vznikajícími právními důsledky.“ Pro univerzitu, pochopitelně.

Analýzy jednoznačně praví, že rušení diplomů je zcela absurdní postup. Zcela laicky řečeno (tak, aby nám rozuměl třeba i pisatel odebíračských dopisů) jde o podobnou situaci, jako kdyby namísto rozvodu manželství (jak jinak než soudem) matrika prostě manželům zrušila oddací list. Na první pohled kolosální nesmysl, právě tak jako rušení diplomů.

K podivnému dobrodružství rušení diplomů stojí za zmínku i to, že kdyby snad měl pan hanopisník aspoň v něčem pravdu (díky Bohu, že ji nemá), musel by absolvent dokládat nejen diplom, ale i fakt, že někdy později nebyl zrušen.

« Zpět