Povzdech?

Na jedné nejmenované fakultě se mílovými kroky blíží volby do jejího akademického senátu, jež nám zase znovu ukážou, že bývalým novopečencům nejspíš fandí opravdu jen dva či tři studenti, či kolik jich to tehdy v rámci poměrně krutých úsporných opatření dostalo dvacetitisícová stipendia, zatímco téměř čtyři stovky ostatních byly zcela zdarma poctěny vyhazovem.

Protože ovšem ti vyexpedovaní bývalé novopečence nepodporovali nadšeně, iniciativně a z celého srdce, neprovolávali jim na potkání nehynoucí slávu a neuctívali je cennými dary, nebyli hodni nejen studia, ale dokonce ani autogramu.

Jen na okraj, tady to ovšem se svou lakotou novopečenci trošku přepískli, neboť rozhodnutí o právech a povinnostech studenta je bez podpisu oprávněné osoby jaksi nicotné. Na druhou stranu se ale stejně neměl kdo podepsat (osobou oprávněnou k vyhazování studentů totiž nebyl nikdo z novopečenců), a kromě toho dlouhou řadu měsíců projevují tak neskutečnou lásku k paaktům (například odebíračským blábolům, jež jednou budou dozajista vyhodnoceny jako nejúspěšnější dobová parodie na právo), že to možná bylo i schválně.

Když nic jiného, skončí zřejmě s těmito volbami i nejnovější etapa rozvoje soukromého práva, neboť zatím v rámci přednášek ze soukromého práva nejméně dva vyučující úporně vyučují, koho je třeba při zmíněných volbách určitě volit (totiž kohokoli, kdo jim vrátí jejich nezasloužené a doufejme, že jednou provždy ztracené, funkce a platy). Je otázkou, zda princip: volte příznivce novopečenců zůstane základní zásadou soukromého práva (v novopečenské variantě středověkých kodexů, spočívající zpravidla v jejich přeložení ze starého českého jazyka do ještě mnohem staršího českého jazyka) i nadále, a bude dodatečně vtělen do koláže prastarých textů, nazývané (nejspíš žertem) návrh nového, moderního občanského zákoníku, anebo z výukových plánů vypadne.

Zkušenost nás ovšem v cimrmanovském duchu učí, že při akademických volbách stejně jako při čemkoli jiném půjde bohužel zase o kombinaci prvku očekávání a prvku zklamání, takže se, jak už to při volbách bývá, nejspíš opět dočkáme nesplněných slibů. Nebudu-li zvolen, odejdu do Olomouce, sliboval přece doufajícím desítkám kolegům a tisícovkám studentů totálně propadlý kandidát, a ačkoli se řada studentů chtěla nadšeně skládat na lístek první třídy (aby nemusel odejít a mohl o to jistěji odjet), zůstalo nakonec jen při slibu. Podobně nadějně sliboval, že odejde do jiného vysněného (bohužel však asi jen vyfantazírovaného) zaměstnání, i autor teorie o tom, že se český národ až na trapné výjimky skládá z veřejných činitelů.

Vzpomínáte si možná ještě na onu směšnou historku, kdy se tehdejší vedení fakulty vydalo (jeden s batohem, druhý s vlasy) udat své předchůdce coby zlotřilé veřejné činitele, přičemž ono veřejné činitelství bylo spatřováno v tom, že přece podepisovali veřejné listiny: protože však podle Nejvyššího soudu je veřejnou listinou i doručenka, jsme veřejnými činiteli vlastně skoro všichni, a možná nejen my lidé.

Náš medvídek Matylda sice nemá vlasy, ale nemá ani batoh, takže mi sdělila (cituji: „Grrrr“), že mne neudá, a neudá dokonce ani sebe, ačkoli je hned několikanásobným veřejným činitelem (pardon, veřejnou činitelkou), neboť opakovaně otiskla tlapičku na nejrůznější doručenky (pochopitelně k velice malé radosti poštovních doručovatelek, jež ovšem medvídkovi s dvoucentimetrovým chrupem budou jen těžko něco rozmlouvat).

A tak se těšíme na nové sliby ve stylu: když nezvolí mé přívržence, odejdu sepisovat první tučňácký občanský zákoník (mohl by to být pořád ten samý, jakým obšťastnil nás, normální tučňáci mu totiž nebudou rozumět, stejně jako mu nerozuměli normální lidé, ledaže by někde vyhrabali z ledu nějakého praotce tučňáka, který ještě umí starotučňácky), jež bohužel (jako obyčejně) zase nebudou splněny. Díky novopečencům jsme však aspoň poznali zajímavou skutečnost, že i navždy vyhaslé krátery (případně jiné díry) zuřivě soptí – závistí.

« Zpět