Pracovní den

Jako jiné dny, i při pátku se pilně pracuje. Policie například řeší, jestli po budově pražského vrchního soudu běhali s pověřeným vrchním v noci zloději, tajní milenci, bezdomovci, turisté baťůžkáři, policisté bez soudního příkazu nebo policisté se soudním příkazem, a tak to má být.

Právníci řeší, jak se v souladu se zákony vypořádat s tím, že jedna starší dáma, která není nikomu odpovědná, tudíž je neodpovědná, se v souladu s tím chovala natolik neodpovědně, až si počínala jako rozzuřená dělnice při politických procesech z padesátých let, odsuzující předem podle novinových titulků. A tak to má být, protože takové počínání je samozřejmě právně neobhajitelné.

Jsou příklady hodné následování. Je úžasné, co všechno jsou studenti i učitelé schopni vykonat pro záchranu své školy před zlobou, lží a nenávistí.

Je úžasné, jak velká vlna solidarity se vzedmula. Řada právníků sama od sebe posílá náměty, jak co nejlépe rozcupovat výplody zloby, nepravd, pomluv a šikany, jež po týdnu halasného vyhlašování někdy 8.2. konečně našly cestu na papír (což bylo dobře, protože do té doby se důvody pro bezprecedentní šikanování plzeňských práv měnily i několikrát denně). Studenti jiných škol dorazili na bílé demonstrace, na kterých plzeňští studenti bojovali proti temné zášti a nepravdě, spolu s nimi přijeli mrznout do plzeňských ulic a moknout do těch pražských i rodiče, nebo prostě jen sympatizující. Jiní prostě jen drží palce studentům a rozumu.

Jsou příklady hodné následování.

A příklady rozhodně následování nehodné.

Co je špatného na tom, že paní šéfová Akreditační komise rozpustile popíjí se studentem fakulty, kterou ona i on bytostně, leč nestranně, nesnášejí, nadto v době, kdy ji ona právě korektně a transparentně kontroluje s nezaujatým a nepodjatým cílem ji zlikvidovat? Co asi, ptal jsem se už na těchto stránkách: No přece všechno.

Zatímco v roce 2009 se o paní šéfové uctivě a pravdivě psalo, že nic nevyšetřuje, ale jen blábolí nesmysly (například v článku „Plzeňské třeštění“), dnes už se píše, že si na vyšetřování hrát ani nepotřebuje, protože její pocity hovoří jasnou řečí (kromě toho, že se o ní píše také, že jí kape na maják, jak její počínání hodnotil např. prof. Tomský v Parlamentních listech).

Zatím naštěstí ti, kdo se odhodlali kvůli vteřině na obrazovce a zanedbatelnému mediálnímu profitu obětovat sny a naděje tisíců mladých lidí, následují jen vlastní hodně špatný příklad. Naštěstí.

V časopise Nový Instinkt jsme zjistili, že studentky plzeňských práv se rozhodly bojovat za svou pravdu a za svou alma mater proti bezpráví i odvážnými fotografiemi. Zkuste si představit, že by za svou nepravdu takhle bojovala paní komisní? O dalších snad radši nemluvě.

« Zpět