Pravěká

V pohádkách vždycky dobro vítězí nad zlem, a to ne jen tak ledajace, ale potře ho vždy dokonale a zcela na hlavu, tedy pokud ji ono zlo samozřejmě má, neboť existence hlavy je celkem logicky nutnou podmínkou toho, aby na ni někdo mohl být potřen (že by snad právě absence toho, na co mají být v pohádkách potřeni, ve skutečném životě bránila včasné eliminaci novopečenských bytostí?).

Avšak dokonce i skutečný život někdy dopadne jako pohádka, i když to bohužel nebývá tak pohádkově snadné, ba ani rychlé (to především). Kdybychom se totiž pohádkami o plzeňských novopečencích snažili uspávat děti, křičely by po večerech hlasitě hrůzou, nežli by se novopečenci v bohužel nesmírně početných pokračováních dopracovali ke své definitivní bývalosti.

V moderní době je ovšem špatnost ještě výrazně zakuklenější, samozřejmě v prvé řadě vůči pohádkám: plesnivý šeredný čert huhlá bláboly typu blebleble, případně bububu, a každý z toho hned pozná, že jde o zásadního špatňáka, zatímco takový správný novopečenec lstivě přeloží zmíněný čertovský monolog (např. „blebleble“) do blábolu zcela soudobého a poznání se tudíž opozdí.

Takže například pronese onen překlad, že „z hlediska logiky, vlastní entitám nejvyššího, čili ryze našeho typu, je třeba přijmout konsekvenci, že správní řád, ba i jiné zákony, musí být vykládány bez ohledu na záměry zákonodárce, a především a zásadně bez jakéhokoli ohledu na své minulé, současné i budoucí znění, avšak vždy výhradně s ohledem na zájem entit, pronášejících tyto věty,“ kteroužto zásadu ovšem novopečenci vyjadřují spíše nějakou zkratkou (například: „proti tomuto usnesení není odvolání přípustné,“ píší totiž adresátům svých blábolů, ač správní řád výslovně stanoví, že ten, komu se usnesení správního orgánu oznamuje, se proti němu může odvolat).

Popřípadě Vás ohromí podobnými myšlenkami, jako třeba, že „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“ Vybraná pitomost podobných sdělení může samozřejmě obloudit nejen dítka chtivá pohádek (ve větě „uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného,“ obsažené hned v § 1 návrhu pseudoobčanského pseudozákoníku, ovšem i nejoptimistič­tější dítko bude jen těžko hledat nějaký pohádkový happy end, neboť jde o totální tragédii), ale dokonce zmást i prostší jedince, ba na určitou dobu (například na jednu či dvě minuty) nejen je.

V moderní době je však špatnost výrazně zakuklenější nejen vůči bajkám, ale třeba i vůči minulosti. Pokud by nějaký pračlověk kázal jiným, že mamuta je třeba v červnu, červenci i srpnu lovit házením sněhových koulí, neb po několika zásazích studenými střelami v parném létě nachladne, takže následně za mohutného kýchání zeslábne a případně zemře, jistě by pravěké lidstvo nečekalo, až samo vymře hlady za posměšného troubení mamutů zdravých jako řípa, ale preventivně by nakopalo zmíněného pseudonovátora do těch částí těla, v nichž utváří své zásadní myšlenky, případně do oněch částí těla, na něž usedá při jejich tvorbě (a kdo ví, zda by se neukázalo, že jde o jedny a tytéž části těla).

Pračlověk, který by přesto trávil čas hledáním sněhu v rozpálených stepích, by zřejmě nakonec byl kamsi vyhnán (samozřejmě pokud by nebyl například vhodněji zužitkován jako náhrada chybějící obživy).

Naproti tomu hlasatel obdobně smysluplných tezí („uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného,“ takže konečně můžeme v klidu uzavírat platné soukromoprávní smlouvy o provedení práce s nájemnými vrahy, neb vraždit přece zakazuje jen právo veřejné) má jistotu, že ho následky výše popsané nepotkají po výrazně delší dobu.

Neboť moderní, tolerantní lidé se budou zamýšlet, zda v té hloupé větě přece jen nenajdou skryté zrnko moudrosti, a marnost jejich počínání jim dojde až za dlouhý čas.

Ale dojde. Takže nakonec i novopečenci opouštějí své pracně vysezené židle.

« Zpět