Pravice

Protože víkend je časem tak trochu k zamyšlení, měli jsme tu už všelijaká víkendová zamyšlení.

Měli jsme tu už dokonce i víkendové zamyslenie.

To když jsme si dovolili upozornit na ďábelský, nepřijatelný nešvar bratrů Slováků, kteří se nepochopitelně rozhodli popravovat studenty a učitele, a to i mediálně, až poté, co bude jejich případná vina zjištěna a prokázána.

To se určitě každý transparentní reformátor bytostně zaradoval, že se československá federace svého času bezpečně rozpadla, protože jak by se mohli producírovat na plochém plastu, který nahradil prkna, jež znamenají svět, se svými neuvěřitelnými promluvami (r je možná poněkud navíc) a obviněními, kdyby měli vyčkávat, až se jejich promluvy bez r potvrdí.

Taky se ukázalo, jak moudrý jejich přístup byl: promluvy s r i bez něj se totiž nepotvrdily, takže by na možnost promenádovat se po plastu čekali dodnes.

Nad čím se tedy o malebně zasněženém víkendu zamýšlet?

Snad na tím, jak velkého pokroku jsme během let dosáhli?

My bohužel již postarší si pamatujeme, jak za hlubokých totalitních časů televize dávala prostor jen několika prověřeným nekňubům, kteří mleli pořád dokola své nesmysly o potřebě reformovat to či ono, případně provést přímo revoluci v tom či onom. Čelní marxisté, kteří Marxova díla vesměs ani neuměli přečíst, dokonce ani v ruštině, hanobili vše, co jen maličko smrdělo demokracií chápanou jinak, nežli jejich neomezené panství nad všemi, a slovo pravice bylo pro ně natolik sprosté, že by nám nejraději přejmenovali i tu ruku, co není levá. Na cestě k tomu alespoň soustavně prokazovali, že oni tedy rozhodně obě ruce levé mají!

My bohužel již postarší si pamatujeme, jak několik vybraných oponentů bylo mediálně i jinak zostouzeno, pronásledováno a obviňováno z kdečeho, „na což nevědomý lid ve všech dobách vždycky rád a ochotně naletěl“ (což jsem nenapsal já, ale pan spisovatel Jan Bauer), neboť (jak napsal tentýž) „čím větší vymyšlená špatnost, tím lépe se to poslouchá.“

Zatímco většina nahlas či aspoň polohlasně velebila pár jedinců, doma je poměrně oprávněně označovali za vesměs naprosté idioty, schopné sice čehokoli, ale jinak zcela neschopné.

Občas si některý číšník, nebo i zelinář, pro jistotu platil nějakého toho politicky angažovaného mluvku, aby jeho názory (že na spropitné má ze všech číšníků nárok jenom on a podobně) taky prorazily mimo rodnou hospodu.

Naštěstí už ani my celkem postarší nepamatujeme dobu, kdy od přírody zuřivá soudružka pochybného vzdělání a nulových morálních kvalit obviňovala a ničila jiné podle novinových článků obviněními buď totálně vymyšlenými nebo přeloženými z ruštiny (což byla jedna z mála dovedností, jimž se naučila).

Zlé soudružky rozhodovaly autoritativně, nekompromisně a bez možnosti odvolání, kdo bude studovat a kdo nic takového nesmí a nikdy smět nebude.

Vidíte sami, jak velký kus jsme od těch dob urazili?

Dnes sice pořád čelné marxistky (i jejich pomahači, například z řad někdejších ministrů) mají obě ruce levé a zřejmě z úcty k tradici soustavně opakují slovo reforma, ale pravici musí podvracet daleko sofistikovaněji.

Například tím, že podporují ty rádoby politiky, kteří umí opakovat slovo reforma s nejrůznějšími přízvuky víc než desetkrát za minutu, a kteří umí kohokoli losem, vlastní úvahou či jinak objektivně vybraného, mediálně i jinak zostouzet, pronásledovat a obviňovat z kdečeho, „na což nevědomý lid ve všech dobách vždycky rád a ochotně naletěl.“

V čem je ale ono podvracení pravice?

No přece v tom, že takto podporovaný jedinec se nepřetržitě mediálně podbízí těm, kdo pravici stejně nikdy volit nebudou (zatímco ti, kdo by ji volili, tak neučiní právě kvůli němu).

Kdyby nešlo o čelnou českou marxistku, mohla by na to poukázat třeba i nějaká česká politoložka.

« Zpět