Pravidla platí

i pro opak toho, pro co platí? To je vskutku podivná zákonitost. Zdá se však, že kupodivu platí.

Je nesmírně zvláštní, že pravidla mediální štvanice platí nejen při mediální štvanici, ale také při jejím pravém opaku.

Při mediální štvanici nejen média, ale i totálně obluzení čtenáři, diváci či posluchači nejenže věří pitomcům, ale dokonce jim věří i naprosté pitomosti.

Myslím, že čtenáři těchto stránek by sami uměli snést spousty příkladů na téma, jak se nejen věřilo pitomcům, ale jak se jim věřily i naprosté pitomosti. Nemám tentokrát na mysli, že by lidé uvěřili takovým pitomostem, jako že doba od 2.5. 2004 do 23. 8. 2005 činí přesně dva měsíce a 13 dní (jak sepsal jakýsi zneuznaný génius pod univerzitním č. j. R  – 584  – 10), protože z úsporných důvodů (co byste od něj taky za pouhý milion či dva chtěli) to přece jen rozeslal poštou, takže šlo o pitomost chráněnou listovním tajemstvím.

Nemám ani tak docela na mysli způsob, jakým nejmenovaná komisní dáma vysvětlila svůj vstup do nejmenované totalitní rodné strany, totiž že nevěděla o represích proti odpůrcům totalitního režimu („Uvědomte si, že se o tom nepsalo…,“ idnes, 9. 11. 2011), protože dnešní mladí lidé si logicky nepamatují, že se o tom psalo prakticky pořád (pod jímavými nadpisy typu: Republiku si rozvracet nedáme a podobnými).

Spíše jde o to, že i jinak normální lidé najednou téměř uvěřili, že různí boháči a politici, kteří si jako památku na doby, kdy ještě nebyli ani boháči, ani politici, neuschovali své indexy (výkazy o studiu), přesto celkem houfně nosili jejich kopie nejmenovanému jedinci, který předstíral studium dlouhé roky po nich, aby je mohl masově předkládat nezvykle důvěřivým žurnalistům.

Ostatně i historických paralel je bezpočet: třeba Jan Kollár psal o našem jazyce, že snad žádný jiný nezápasil s tolikerým nezaslouženým ublížením a úšklebky (aby byla podobnost ještě větší: " a přece nad nenávistí zvítězil a hloupost zahanbil"). Jenže Jan Kollár jen stěží může být nějakou autoritou (protože vysokou školu vystudoval jenom v letech 1817 až 1819). Ostatně heslo, že pronásledovat je třeba chyby, ne lidi, přece vymyslel Josef Dobrovský (ano, to je ten, co zase vystudoval filozofii jen za tři roky, 1769 až 1772).

A tak se pokorně vrátíme zase k panu Bertrandu Russelovi, který už kdysi rezignovaně přiznal: „Předpokládal jsem, že většina lidí má ze všeho nejraději peníze, ale objevil jsem, že ještě raději mají škodit jiným.“ Tak bychom snad mohli i pochopit, že při štvanici, například mediální, se věří nejen pitomcům, ale i naprostým pitomostem.

Ještě podivnější však je, že tento jev existuje i obráceně. Z důvodů obtížně pochopitelných se uctívají nejen autoři pitomostí, ale i pitomosti samotné.

Tak třeba podle § 1166 odst. 2 občanského zákoníku „určí prohlášení správce pravidla,“ ačkoli správce žádné prohlášení nečiní a žádná pravidla neurčuje (podle autorů samotných jde o to, že „prohlášení určí správce a pravidla,“ což vyjádřili tím nejpochopitelnějším způsobem, jakého byli schopni).

Mnoho stromů už padlo na stránky zamýšlející se nad tím, zda opravdu může existovat budoucí zástavní právo zástavního dlužníka (o němž mluví § § 1341 odst. 1 občanského zákoníku) anebo zda je to naopak pitomost, jak si vždycky všichni až dosud mysleli (autoři konstatují, že s pečlivostí sobě vlastní prostě udělali chybu, která je dokonce „zjevná,“ takže ji logicky přehlédli).

Podle § 564 občanského zákoníku lze smlouvu změnit jakoukoli formou, pokud to ujednání stran nevylučuje (takže písemně uzavřenou smlouvu lze změnit třeba i ústně), zatímco podle § 1906 občanského zákoníku změna smlouvy (novace) vyžaduje písemnou formu, pokud původní smlouva byla písemná.

Autoři to vysvětlují naprosto geniálně tím, že novace není změna smlouvy, ale její zrušení (Eliáš, K.: Problematická ustanovení nového občanského zákoníku a jejich výklad, Bulletin advokacie č. 11/2013, str. 27 a násl.), což je obzvlášť půvabné, přečteme-li si § 1902 téhož zákona, podle něhož je novace „dohodou o změně obsahu závazků“ a může-li „dosavadní závazek vedle nového závazku obstát, má se za to, že nebyl zrušen.“

A pořád ještě si spousta lidí myslí, že jde o moudra, což je opravdu záhadné (neboť pravidla štvanice platí i pro její pravý opak).

« Zpět