Právní stát

Podle § 79 odst. 4 zákona o vysokých školách Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodne o akreditaci do třiceti dnů od obdržení stanoviska Akreditační komise.

Pokud nebudeme vycházet z toho, že ji obdrželo prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání a elektronických i tištěných médií, pak své stanovisko Akreditační komise vydala až 8. února (tedy celý týden poté, co ho paní komisně televizní vytroubila do světa): podle § 154 ve spojení s § 71 odst. 2 písmeno a) správního řádu je totiž zmíněné moudro vydáno dnem, kdy bylo jeho písemné vyhotovení předáno k doručení. Takže v příštím týdnu bychom si mohli potvrdit, že opravdu žijeme v právním státě, ve kterém jedna postarší dáma (které nota bene podle kolegů politologů kape na maják) nemůže podle vlastního rozmaru ničit životy mladých lidí a jejich blízkých jen proto, že se jí to hodí, případně proto, že jí to zrovna dělá radost.

Připomeňme si tedy, co všechno je podle televizně inkviziční paní na plzeňských právech špatně. Předně mají málo profesorů a docentů. Těch dvacet pět profesorů a docentů, jež tam mají, je skutečně žalostně málo oproti celkem třinácti, kteří stačí olomoucké právnické fakultě i na doktorské studium ve všech oborech, případně proti těm dvaadvaceti, jež plzeňská fakulta měla za časů pana ministra nespravedlnosti, kdy je zmíněná komise srdečně a upřímně chválila (ač poukazovala na to, že profesorů, docentů i ostatních je moc, takže je potřeba jich pár vyhodit). Ústavní soudnictví učí, považte (!), soudci Ústavního soudu. Někteří učitelé dokonce poklesli natolik, že se nestydí psát učebnice.

Pamatujete se na prohlášení jedné postarší dámy, že plzeňská práva řídila mafie, která si zavazovala pracovníky justice? A ejhle, komu že se to tak příjemně sedí ve správní radě instituce adresně zaměřené na soudce a státní zástupce?

Jak jsem si už někdy dovolil připomenout, zásadní vina je jiná: za prvé jsou plzeňská práva prostě práva (jednak tedy pro ony instituce zaměřené na soudce a státní zástupce, například CEELI Institut, v němž se paní předsedkyni sedí skutečně moc dobře, jednak i pro nové, progresivní školy těch, kdo utekli z Plzně před vlastní neschopností za lepším, konkurence) a za druhé jsou plzeňská. Jako pan ministr oné podle jedněch novin kmotrovské spravedlnosti a podle jiných zase nespravedlnosti. Kdyby tu studenti zůstali, mohli by o prapodivném počínání páně ministerském leccos vyprávět, napsal jsem před nedávnem. Což se potvrdilo dříve, než jsem tušil, když se ministerofilové pochlubili poněkud záhadnými stipendii se čtyřmi nulami.

Pan premiér (viz např. Ihned.cz 25.2.) vyzval pana ministra kmotrovské spravedlnosti, aby uklidnil situaci v systému státního zastupitelství. Buď já, nebo on, prohlásil na témže serveru pan ministr právě dnes jistě velice uklidňujícím hlasem.

Právě takhle přece uklidnil situaci na plzeňských právech. Kdo se mu nezdál, toho vyhodil, a ty ostatní pokud možno taky. Jenže už tenkrát se ukázalo, že to neumí, neboť univerzita následně spory s těmi, kdo se nedali znechutit, celkem promptně prohrála.

Zdá se, že tato dovednost (zkazit, co lze) mu zůstala měrou vrchovatou.

Proč vlastně připomínám neskutečně zfušovaná rozhodnutí o vyhození plzeňských učitelů nebo vrchního státního zástupce?

Přece proto, že pokud žijeme v právním státě, není čeho se bát. Právní stát se totiž vyznačuje tím, že v něm nezákonnost nemůže uspět.

« Zpět