Praxe relativity

Nekonečné jsou jen dvě věci, vesmír a lidská blbost. Tím vesmírem si však rychlostudent Einstein nebyl jist.

Zato je všechno relativní. Hlavně v praxi.

Všechno je prostě velice relativní.

Když jsme před lety za krátkých zimních večerů vyvolávali, že chceme konec vlády jedné strany, nemysleli jsme to tak, že nám uvědomělí příslušníci předvoje dělnické třídy, stmelení do strany těch nejlepších, nejuvědomělejších a nejbojovnějších (a jak praví major Terazky: taky těch oholených) mají vládnout dál pod jinými prapory, případně i bez nich.

Když jsme požadovali konec všelijakých občanských komisí, které bez možnosti odvolání rozhodovaly o tom, kdo bude smět studovat a kde, nemysleli jsme to tak, že chceme místo nich jednu jedinou všemocnou akční komisi, která bude bez možnosti odvolání rozhodovat o tom, kdo bude smět studovat a kde. Samozřejmě, podle starého, osvědčeného leninského principu, že komise nevyšetřuje a nesoudí, ale zneškodňuje nepřátele komunismu (a těch je jen na plzeňských právech tisíce, takže sami vidíte, jak těžkou a zodpovědnou práci při jejich zneškodnění ona komise má).

I zprávy, které se lstivě tváří jako dobré, ve skutečnosti navíc mohou být úplně opačné (protože všechno je relativní).

Tak třeba má FBI školit naše policisty v boji proti korupci. To je ve skutečnosti nejspíš dost výrazná změna k horšímu.

Dosud jsme bezpečně věděli, co není korupce: totiž úplně všechno, co dělá notorická paní komisní a jejích pár nohsledů.

Například: rozdávání dvacetitisíců studentům, kteří volili pana notorického exministra, není korupcí, pokud to dělá z čisté lásky k oněm studentům právě onen pan exministr.

Zajištění milionu či dvou na kávu pro svého náměstka, formálně za napsání několika stejných dopisů obsahujících nevídané početní chyby a podobné úkazy právnické, bez výběrového řízení (stejně by se k tomu nikdo jiný nepropůjčil!) není korupcí, pokud to dělá z čisté lásky k onomu náměstkovi právě onen pan exministr.

Rozdělování milionů v instituci těm, kdo tam sedí s ní a vedle ní, není korupcí jednak proto, že to dělá protikorupční paní komisní, jednak proto, že peníze nejsou předávány v krabici od vína, ale úplně jinak.

Nabízení akreditace za zvolení někoho, kdo je sice totálně nevolitelný, ale zato se s ním paní komisní dobře pije (viz fotografie u úvahy Ilustrovaná II a monolog pana exministra „Dohoda s Dvořákovou“ na You Tube), není korupcí, pokud to dělá právě paní komisní.

Pokud ovšem cokoli z uvedeného nebo cokoli dalšího bude dělat kdokoli jiný, může jít naopak o velmi závažné korupční jednání.

Dosud to bylo všem právě takhle jasné. Co když nám to teď FBI nějak americky zatemní?

Co když bude vykládat pojem korupce jako zneužívání funkcí k osobnímu prospěchu, jak se to definuje v amerických slovnících úplně bez ohledu na to, kdo takovou funkci ke svému prospěchu používá. Američané přece nemají notorickou paní komisní, ani pana notorického exministra kmotrovské spravedlnosti, ba ani jeho notorického náměstka, tedy osoby zásadně protikorupční, ať dělají, co dělají, tak jak by mohli bez tak důležitých zkušeností korupci vůbec řádně definovat?

Vždyť FBI nám zatím leda tak objasnila ve své analytické zprávě, že politici se od obyčejných šílenců a zločinců liší tím, že umí mnohem lépe předstírat úctu k právu a právům, kterou však vůbec nepociťují.

« Zpět