Přece, ale pozdě

Anebo snad i naopak?

Když se notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti vydal na dlouhou a zodpovědnou cestu do plně zaslouženého zapomnění, jež začala vykopnutím z pohodlné ministerské židle a pokračovala přes jeho drtivé volební vítězství 15:15, většina normálních lidí si pomyslela: Přece, ale pozdě.

Pozdě, ale přece, si nebudou myslet normální lidé, ale mohl by si to myslet pan exministr, notorická paní komisní a možná i notorický pan vždycky náměstek, který s oblibou náměstkuje panu exministrovi i jiným ministryním.

Neboť se konečně zdá, že o tom, jaký je výsledek té či oné početní operace nebudou rozhodovat nějací nezodpovědní matematici, často dokonce učitelé, ale nezávislé soudy. Soudy budou muset rozhodnout, který výpočet chybovosti v petičních arších prezidentských kandidátů je správný.

Matematikům se to rozhodně svěřit nedá, protože podle nich například platí i takové nesmysly, jako třeba že pět děleno dvěma je 2,5. Přitom už předloni pan vždycky náměstek (pod univerzitním č.j. R-377–10) objevil, že je to ve skutečnosti přece šest (pětičlenná komise, jež se může usnášet polovinou členů, se podle něj může usnášet za účasti alespoň šesti svých členů).

Takový Pierre de Fermat si svého času dokonce myslel, že krychle se nedá rozdělit na dvě krychle, ale byl to přece jen právník a těm se rozhodně věřit nemá. Proto s nimi také třeba notorický pan exministr nemá a nechce mít nic společného.

Proto si může on i všichni jeho (dva či tři) blízcí oddychnout: pozdě, ale přece. O tom, co je v matematice správně, konečně začnou rozhodovat soudy.

A už někdy loni zjara přece nejmenovaná poslankyně Kočí v proslulé nahrávce vyprávěla, že „my držíme celou justici, proto ten Pospíšil.“

Jinak se ale netěšte: včerejší tisk přinesl zase spoustu hrubě zavádějících titulků. Třeba na Ihned. cz: Ústavní soud nás vrátil ze středověku.

Jenže ouha, neznamená to vůbec, že by snad strážci ústavnosti poslali nový občanský zákoník tam, kam patří (tedy například za notorickým panem exministrem). Jen zrušili ustanovení o povinnosti veřejných prací.

Když jsme si tedy ulevili, že se budeme moci i nadále nezadržitelně chechtat nad přehršlí feudálního humoru, co kdybychom si dopřáli závěrem něco málo představ zcela hororových?

V mnohokrát citovaném dopise univerzitního č.j. R-594–10 přišel pan vždycky náměstek na to, že 14 dní je 0,3 roku, neboli čtyři měsíce (protože studentovi, který studoval od 19.6.2001 do 6.6.2005, vytkl, že studoval pouhých odporných 3,7 roku). Když teď budou o tom, jaký výpočet je správný, konečně rozhodovat soudy, jež podle paní poslankyně patří panu exministrovi, mohl by se přece jen notorický pan exministr zapojit do přímé prezidentské volby nikoli jen jako pouhý volič.

Že nezmeškal registrační lhůtu, by mu pan všenáměstek určitě vypočítal. Pokud například od 8.září 2005 do 12.ledna 2006 uplynulo o málo víc než jediný měsíc (0,12 roku neboli 43 dnů, jak objevil a sepsal pod č.j. R-595–10), pak panu exministrovi registrační lhůta určitě ještě běží. Ale pozor: v souladu s demokratickými principy právě jen jemu!

« Zpět