Přece jen brexitová

aneb: aspoň toho jednoho...

Na rozdíl od mnoha moudrých, například nejmenovaných nespravedlnostních exministrů, všelijakých komisařek nebo tvůrců našeho občanského zákoníku, se snažím nemluvit o věcech, kterým ani trošku nerozumím.

Proto jsem se ve svých úvahách, samozřejmě jen těch psaných, úzkostlivě vyhýbal otázce brexitu, byť v duši jsem si přál, aby zůstali s námi. Prostě nerozumím tomu, proč je pád libry tak strašlivý, hm, řekněme průšvih, když naše centrální banka vyhazuje dnes už biliony korun, jen aby naše měna aspoň trošku padala?

Navíc je o mně známo, že mám celkem rád všelijaké rychlostudenty, takže je jistě pochopitelné, že mi je blízký závěr pana Karla Čapka, jaké že by tu bylo ticho, kdyby každý mluvil jen o tom, čemu rozumí. Chápu ovšem, že nejmenované komisařky, exministři a autoři nestojí o naprosto absolutního, a jak se zdá dnes už neodvratné, i doživotního bobříka mlčení.

Nehledě k tomu, že pan Čapek na pražské univerzitě studoval v letech 1911 až 1914, což není zrovna moc dlouho, takže může vlastně být rád, že o něm nejmenované komisařky a autoři nikdy neslyšeli a že se dalším z jeho slavných výroků řídí jen intuitivně (co nemůžeš udělat sám, prohlásil totiž také, pokaž aspoň ostatním).

Prostě jsem se k brexitu nevyjadřoval. Jenže jsem na počátku tohoto stále horkého víkendu potkal přítele, který bydlí kdesi za Kanálem a hlasoval pro vystoupení. Jak by Británie, argumentoval například, mohla být ve společenství, v jehož nejvyšším orgánu (parlamentu) sedí třeba takový, hm, pan nespravedlnostní exministr. V reálu ovšem padlo označení zcela nepoužitelné před dvaadvacátou hodinou, a radši ani po ní.

Ujistil jsem ho, že onen pán sice pronášel a pronáší všelijaké podivnosti (použil jsem však také výrazu zcela nepoužitelného minimálně za denního světla), ale on sám přece nikdy nic nevymyslel a nikdy nic neudělal, takže není třeba se sebeméně obávat jeho myšlenek, neb kde nic není, ani EU nebere.

Ostatně, kdo jiný by měl mít pochopení pro středověké a dnes již nesmyslné zákony, nežli právě Britové? Jejich parlamentní vrátní přece taky nekontrolují, jestli poslanci nepřecházejí na zasedání v brnění, ačkoli to omylem nezrušený zákon zakazuje, a taky nevymáhají od místních teenagerů dlužné husy a slepice za to, že se dvakrát týdně necvičí v lukostřelbě. U nás taky (aspoň zatím) nerozebíráme TOI všeho druhu (mobilní WC toalety), abychom zjistili, jak bylo naloženo s tím, co v nich je a zda je to dost důstojné, ačkoli na to má podle § 111 odst. 3 občanského zákoníku každý právo.

A komu by měla být náš respekt ke smlouvám být bližší, než právě Britům? Vždyť i když nějakou smlouvu podepíšete, zatímco Vám smluvní partner přátelsky opírá o hlavu pistoli, stejně je vzhledem k respektování smluvní svobody taková smlouva podle § 586 odst. 2 a § 587 odst. 1 občanského zákoníku pořád platná, protože uzavřené smlouvy se přece mají dodržovat (vadou na kráse je, že ten s pistolí u hlavy může přece jen podle § 587 odst. 1 občanského zákoníku namítat neplatnost takové smlouvy, nejspíš poté, co se pistole dostatečně vzdálí).

Aspoň toho jednoho jsem možná mohl přesvědčit…

« Zpět