Před námi je

léto. Tak si ho užijme se sluncem v duši i na obloze.

Právě minulé sváteční dny nám ukazují, jak úporně se musí bránit pravda proti lžím a jaké oběti to často stojí: zrovna Mistr Jan Hus by mohl vyprávět.

Ostatně ani moravští věrozvěsti neměli původně právě na růžích ustláno a v Římě museli bojovat o své přesvědčení, svobodu i život (někdo možná řekne, že jako právníci, kteří navíc vystudovali dost nestandardně rychle, si ani nic jiného nezasloužili).

Zlé lži a hloupé omyly mají kořínek neobyčejně tuhý a původ zhusta velmi záhadný, ba až absurdní:

Tak třeba někdejší žák darebák, šibeničník a básník Francois Montcorbier, známější pod jménem Villon, kdysi z maďarštiny přeložil jméno jednoho našeho krále (Lázslo neboli Ladislav Pohrobek) jako Lancelot. A protože rytíř Lancelot, jak známo, obohatil svého pána, krále Artuše, mnohočetným a velkolepým parožím, jež mu nasadil, dospěli jen na základě toho francouzští kronikáři k tomu, že Ladislav Pohrobek nasadil parohy Jiřímu z Poděbrad, který ho zato odměnil tím, že ho otrávil.

Marně nesmyslnost tohoto obvinění vyvracel třeba František Palacký (ten ovšem možná taky nebyl ten pravý, vždyť zemřel v zásadě v izolaci, neboť všichni slušní přátelé se mu vyhýbali vzhledem k tomu, že jej sledovala policie, což už tehdy činila zpravidla ohledně kriminálníků, a samozřejmě také ohledně nepohodlných). Jak že to povídal ten pán G.B. Shaw? Že podezíravost je moudrost hlupáků, nebo že když blb udělá blbost, tvrdí, že to byla jeho povinnost, pokud možno svatá? Příkladů si každý jistě najde bezpočet, pokud se s tím nechcete dřít, klidně i na těchto stránkách.

Mýlí se ostatně kdekdo.

Pan Werich napsal, že boj s blbostí nelze vyhrát (přesto však je v něm nutno usilovně pokračovat). Vidíte? A studenti a učitelé plzeňských práv ten boj přece vyhráli! Ovšem pan Werich byl věru nestandardní právnický student, u jakého se omyl přímo předpokládá.

Ale třeba i velký reformátor, se srdcem plným sociální spravedlnosti a touhy po spravedlivých reformách (jak o něm výstižně psali čeští žurnalisté) se maličko mýlil. To když v parafrázi na výrok slavného hudebníka o Pražanech pronesl, když odmítal ochranku a dokonce i osobní zbraň, nesmrtelný, leč poněkud mylný výrok: Moji Češi nestřílejí, raději udávají (což ovšem pravil ve skutečnosti německy, protože onu poněkud mylnou myšlenku pronesl svého času Reinhard Heydrich).

Notorický pan exministr zase svého času pro změnu toužil po zavedení pravidel Jana Žižky. Jak už jsme zmiňovali, nemáme pochopitelně ani náhodou na mysli známého českého právníka Jana Evangelistu Žižku (notorický pan exministr kmotrovské spravedlnosti přece nemá a nechce mít s právníky nic společného, tak jak by ho vůbec mohl myslet?), ale pana husitského hejtmana Žižku.

Například hned podle prvního bodu jeho řádu každý musí poslouchat svého hejtmana: pokud ho někdo poslouchat nebude, čeká jej pokud možno poprava (praví-li ovšem Žižkův řád, že nechceme mezi sebou trpěti neposlušných, lhářuov či opilcuov, pak samozřejmě by v novém zákoníku zůstali jen neposlušní, neboť poslední dvě kategorie, tedy lhářuov a opilcuov, by bylo třeba supermoderně vynechat, už s ohledem na nesčetná minulá prohlášení notorické paní komisní či přímo notorického pana exministra osobně).

I pan exministr se ovšem mýlil, pokud se domníval, že drtivé volební vítězství 15:15 mu přinese po zásluze všechny prebendy, které si bude přát (tedy i tu novou hejtmanskou).

Věděli byste snad o nějakých dalších zajímavých omylech?

Teď bych se s tím ale netrápil.

Léto je před námi a dokonce ani studenti a učitelé plzeňských práv už nemusí bojovat o svou alma mater, ale mohou si užívat studia.

Prostě: léto je před námi.

« Zpět