Překlep

Byla doba, kdy se lidé ptali: už jsi četl Shakespeara? Dnes se ptají: už jsi četl Larssona (a správná odpověď opět není: Ne, a kdo to napsal?)?

Epidemie masového čtení trilogie Milenium totiž zasáhla podle médií konečně i naši zemi. Zkuste si třeba taky přečíst, jak Stieg Larsson krásně popisuje jev, který nazývá mediální štvanicí (cituji: stav, kdy média totálně ztratí veškerý rozum a napíší kdejakou blbost, jen aby na titulní stránce mohly taky mít fotografii štvance a nezaostaly za ostatními). Vážně pěkné čtení (ovšem je to román, neboli fikce, takže tam novináři nakonec zjistí, že se mýlili). Ale i život se vlastně někdy zaopičí po beletrii, ukázalo se například, že pan ředitel ústavu pro zkoumání totality nebyl plagiátor. Sice ho za to vyhodili, ale může mít dobrý pocit, že neprávem (jakkoli i jeho případ je ilustrací toho, že spravedlnost je vlak, který má vždycky hodně velké zpoždění).

Když jste moudrý, chytrý, charakterní, vzdělaný, a nijak to neprojevujete, nikdo si Vás celkem logicky ani nevšimne. Když jste hloupý, nepříliš vzdělaný hajzlík, a nijak to neprojevujete, taky si Vás nikdo nevšimne, dokonce si Vás nikdo nevšimne tím spíš.

Z toho plyne, že když nemůžete vydržet to nesnesitelně svědící toužení, aby si Vás konečně někdo všiml, musíte se prostě nějak projevit. Chorobná touha zjevovat se na obrazovce či jiných placatých předmětech (jako třeba na listu papíru, ne že bych snad novopečence podezíral, že zas tak moc stojí o to, aby se o nich psalo, a hlavně malovalo, po zdech), neboli být za každou cenu slavný, se oficiálně nazývá herostratismus nebo herostratovský komplex. Mladý Efesan Herostratos, který podpálil chrám, jen aby se o něm mluvilo (a vidíte, mluví se o něm dodnes) byl ovšem trestuhodně prostoduchý. Vůbec neargumentoval tak, že chtěl Artemidin chrám vyčistit (ať už od myší, nebo dokonce od pavučin, nedej Zeus, snad ne mafiánských?).

V tomto směru jsou jeho následovníci ne snad moudřejší, ale mazanější. Moudřejší ne, protože herostratismus a moudrost se vylučují. Aneb, jak se dotazuje jeden z mých bývalých, velmi vážených, kolegů, jestlipak vůbec víte, co mají společného špendlíky, některé, rozhodně však ne všechny, houby a novodobí plzeňští herostratovci (odpověď viz v P.S.)?

Ale i když pravda je vždycky ta jediná věc, které nikdo nikdy nechce věřit (jak svého času pravil G.B.Shaw, který mimo jiné geniálně odhalil i to, že nejupřímnější ze všech lásek je láska k dobrému jídlu), nakonec se přece jen, doufejme, projeví, že za hlásáním idejí o potřebě vyčistit kdejaké temné kouty, třeba i atomovou bombou, stojí ono nutkavé svědění vidět se co nejčastěji na nejrůznějších placatých předmětech. Do té doby nás ovšem budou soužit odborníci, kteří nevědí sice skoro nic, ale zato úplně o všem. Další kolega nicméně odhalil, že za odborností některých špičkových odborníků, postavených za v historii fakulty nevídané platy do jejího čela, nebo za ještě nevídanější peníz smolící nactiutrhačné dopisy, možná stojí obyčejný překlep. Vychází z upřímné, čiré transparentnosti zmíněných odborníků, kteří vše, co činí, samozřejmě nedělají pro sebe (ale, jak jsem už taky napsal, pro peníze), takže podle něj opravdu není jiné řešení, nežli že v referování o nich prostě došlo k prosté chybě v psaní, k obyčejnému překlepu. Místo „ě“ totiž někdo omylem napsal „o“.

Bylo by asi moc pěkné říci si: mám to na háku, zejména pokud by člověk byl Muhammadem Alim nebo jiným světoznámým boxerem.

P.S. Hlava na nich není nejdůležitější.

« Zpět