Překonej sám sebe

a vytrvej, aneb o zúžení rozšířením.

Pochopit nový občanský zákoník je těžké, podle mnohých odborníků dokonce nemožné.

Mimo jiné i proto, jak je, navzdory tomu, že přejal středověkou terminologii i řadu (většinu) feudálních paragrafů, nesmírně originální.

Vezměme si například, jak se páni autoři zaklínali a stále zaklínají, jak jejich feudální dílo překonává a do prachu zadupává hnusné komunistické právo. Krásným příkladem naprosté, přesvědčivé pravdivosti tohoto tvrzení může být třeba jinak celkem obyčejný § 1475 odst. 2. Podle něj totiž spadají do pozůstalosti i subjektivní práva zakládající se výhradně na osobních poměrech zůstavitele, ovšem jen tehdy, byl-li již nárok uplatněn nebo uznán.

A ejhle: ve skutečnosti jde (jak autoři ostatně v důvodové zprávě hrdě přiznávají) o inspiraci ustanovením § 335 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. („závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyždění nezaniká smrtí oprávněného, byl-li již nárok již oprávněným uplatněn“).

Vidíte tudíž sami, jak hnusné komunistické ustanovení z roku 1991 je zásadně překonáno převzetím vysoce pokrokového a demokratického ustanovení z roku 1950?

Staré dobré údernické heslo přece hlásalo: Překonej sám sebe a vytrvej. A pak že byl tuzemským ekvivalentem sovětského úderníka Stachanova (vytěžil 102 tun uhlí za pět hodin) nějaký horník Sakmar. Kdepak, sami vidíte, že jsou to páni autoři našeho nového kodexu. Díky nim komunismus překonává sám sebe (a že by i vytrval?).

Důvodová zpráva nepředstavuje názor a stanovisko zákonodárce, ale jenom navrhovatele právní úpravy. Přesto často slouží k výkladu právních předpisů, minimálně výkladu historickému (ačkoli ten se obecně považuje za nejméně spolehlivý). V případě nového občanského zákoníku to však neplatí.

Prvním přikázáním při práci s novým občanským zákoníkem tedy je nečíst důvodovou zprávu k němu.

Ještě v roce 2009 v tehdejší verzi důvodové zprávy autoři kodexu psali (tehdy jako odůvodnění § 927 až 934), že nový občanský zákoník nezamýšlí obnovovat zastaralé a překonané instituty, označované takovými přestárlými archaismy, jako jsou pravá a nepravá držba (cituji: „návrh nezamýšlí obnovovat archaismy…jako rozlišování pravé a nepravé držby“).

Když ovšem nahlédneme do nového občanského zákoníku, samozřejmě v něm pravou i nepravou držbu najdeme (podle § 993 neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně, potajmu nebo lstí, jde o pravou držbu). Podle obzvlášť moderně stylizovaného § 1007 odst. 1 byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav, proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu, nebo že ho z držby vypudil.

Sami názorně vidíte, že zákon skutečně „nezamýšlí obnovovat archaismy…jako rozlišování pravé a nepravé držby.“

Důvodová zpráva k § 1879 až 1887 zase praví, že nová úprava sleduje zúžení dosavadních zákazů postoupení pohledávky.

Podle § 525 občanského zákoníku, který platil do Silvestra 2013 přitom nebylo možno postoupit pohledávku, jež zaniká smrtí věřitele. Podle § 1881 odst. 2 však nelze postoupit pohledávku, jež zaniká smrtí (tedy jak smrtí věřitele, tak i dlužníka).

Jak úžasné zúžení zákazu: původně bylo zakázáno postoupit jen pohledávku zanikající smrtí věřitele, zatímco dnes je zákaz zúžen tak, že nelze postoupit pohledávku zanikající smrtí kohokoli, tedy nejen smrtí věřitele, ale i smrtí dlužníka!

Kromě řady jiných novinek nám tedy nový občanský zákoník zavádí i vysoce originální zúžení rozšířením (zužuje totiž počet zákazů tím, že jich stanoví víc, než jich bylo původně, neboli jejich počet zvyšuje).

« Zpět