Přihořívá? (aneb tušení stínu)

Pan studijní proděkan pustil do světa zprávu, že chudáci studenti, v jejichž případě snad fakulta nějak škaredě pochybila, o tom nemohli mít ani nejmenší tušení a nelze je tedy perzekuovat (jak moudré, škoda jen, že na to nepřišel asi o půl roku dřív, jenže zase, kdyby na to přišel, nebyl by dnes proděkan).

Šikanovat lze jen ty, kteří nějaké tušení mít mohli, a při té příležitosti pro změnu zase pustil do světa nějaké to jméno. Samozřejmě ani pan studijní proděkan není takový pitomec, aby veřejně vynášel informace ze správního řízení, což zákon striktně zakazuje, takže i jeho jinak prapodivné počínání nasvědčuje tomu, že ani on nevěří, že by snad v případě vysokoškolského studia vůbec o nějaké správní pseudořízení mohlo jít. Na kávě se studenty ostatně buď jedna politoložka, anebo šéfka Akreditační komise (bohužel nevíme, které z jejích dvou já tam onoho dne bylo) taky potvrdila, že ví, že odebírat tituly nejde a že nemůže jít o správní řízení, to ale neznamená, že by do toho neměli pana rektora za každou cenu nakopat.

I tak ovšem vidíme blikající světélko v bahnitém tunelu. Sice běda tomu, kdo měl nějaké tušení, avšak na druhé straně blahoslavení ti, které nic nenapadlo. Už i bible nás učí, že blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské (takže se novopečenců nezbavíme ani v nebi!).

Ne, že by to páni metaři dopřáli všem. Už nesmrtelný příběh doktora Zlouna nám přinesl hlášku, že někteří lidé jsou prostě tak zlí, až jim zlostí padají vlasy, a ti, kdo pouráželi, poudávali a jinak znectili kdejakého svého bližního, se s tím jistě nespokojí, ale budou se snažit své hanobičské úsilí ještě nějak rozkošatit (kdo by se jim taky na různých stránkách a stranách detailně a pozorně věnoval, vysmíval a tak podobně, kdyby například jen uboze učili).

Jak ale poznají, kdo něco tušil? Nebo sice netušil, ale tušit měl a mohl? Jistě o tom bádají v teplém příšeří svých útulných kanceláří. Bádají a) v kanceláři, b) v hrůze.

Co když, jak je zvykem, na nic chytrého nepřijdou?

Pokud novopečenci hrdě nevypnou mocnou hruď a sami nezvolají: „my jsme to tušili!,“ sotva, kde najdeme troubu, který by vykřikoval směrem k Západu podobné vyznání. Otázka tedy pořád je, jaká kriteria budou zvolena pro výběr tušitelů. Pořád netuším (a navíc tituly brát nelze).

Pan předseda Ústavního soudu svého času taky prohlašoval takové podivnosti, jako že tituly asi brát nelze. Co kdyby se ho, nedej bože, někdo zeptal znovu? Tak pozveme pana předsedu na přednášku na středu (12.5.), studentům nabulíkujeme, že přijede až ve čtvrtek (13.5.), a ať se někdo zkusí ptát (to by se napřed od studenta muselo odštěpit jeho druhé prorocky okultní já, a protože na plzeňských právech nestudují budoucí politologové ruštinu, bude ten kousek jen sotva kdo umět).

Poněkud nudná fraška o odebírání titulů podle zákona, který se na to nevztahuje, by ovšem mohla být nahrazena aspoň udělováním nějakých jiných titulů zasloužilým metařům. Když už nikomu titul neseberou, i když si na to tak usilovně brousili zuby, ať aspoň nějaký přibude jim. Nebojte se, jsem příliš politicky korektní, než bych začal s nějakým Zasloužilým Metařem Různých druhů či stupňů. Nejde-li sebrat třeba titul doktor, ve zkratce „Ph.D.,“ uváděno za jménem, proč těm, kteří si na to tak zoufale brousili zuby, až prokázali, že jde o krásně slepou cestičku, neudělit třeba čestný titul bleskově (báječně?) leštící brusič, ve zkratce „b.l.b.“ uváděno před jménem?

Hlavně musí být takový titul udělen korektně a transparentně.

P.S. Namísto mozku se začaly používat programy, které porovnávají různé texty. Už dávno několikahlasně recitovala jedna věštkyně, co prý bylo opsáno z nějakého mého článku, ještě mnohem dřív jsem byl mohutně dehonestován za to, že něco málo mělo být opsáno z mé knihy. Nedá mi to, abych se jako hnusný poškozený netázal, jak se do toho programu mé články a knihy vlastně dostaly, když jako jejich autor jsem o tom neměl ani tušení (zase to tušení!), natož abych k tomu dával nějaký souhlas.

« Zpět