Přijímací

Některá média nostalgicky připomněla, že plzeňská práva nemohou přijímat ke studiu. Což skutečně nemohou. Řízení o tom (a některá další) bylo totiž přerušeno do právní moci rozhodnutí o akreditaci. Nelze tedy v této věci nic dělat, dokud rozhodnutí o prodloužení akreditace na základě souhlasného stanoviska Akreditační komise nenabude právní moci (patnáctým dnem od doručení jedinému účastníkovi, který by mohl podat opravný prostředek, to jest Západočeské Univerzitě v Plzni).

Paní komisní jistě svolává hromy a blesky, jakož i své (ovšem neexistující) věrné, aby jí nějak pomohli zformulovat například stanovisko Akreditační komise, jímž se prohlašuje za neplatný správní řád (nebo snad aspoň kalendář?).

V tom prožluklém správním řádu je totiž paragraf snad ještě prožluklejší, než ten, podle kterého úřední osoby nesmí být podjaté (tedy § 14 odst. 1). Paní komisní profesorka ovšem nikterak podjatá není, protože plzeňská práva, jejich učitele a hlavně studenty nenávidí, pomlouvá a ubližuje jim zcela nestranně a objektivně. Navíc z mnoha jejích vystoupení lze snadno zjistit, že transparentně a korektně nesnáší studenty a učitele všech škol skoro stejně, snad s maličkou výjimkou těch několika málo stipendistů (ať už jim pan spravedlnostní ministr nadělil ona mnohatisícová stipendia z čisté lásky, nebo za to, že ho volili), s nimiž občas popije (viz ony známé fotografie u úvahy Ilustrovaná II) a učitelů (na fotografiích tamtéž), takže kde by se vzal nerovný přístup?

Avšak oním snad ještě prožluklejším paragrafem je § 57 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán při rozhodování vázán pravomocným rozhodnutím. Jakmile tedy nabude rozhodnutí ministerstva o prodloužení akreditace právní moci, odpadne překážka, pro kterou bylo řízení o příjímání ke studiu přerušeno (§ 65 odst. 2 správního řádu) a ministerstvo bude ještě navíc vázáno svým rozhodnutím z 9.března letošního roku, jímž v souladu se souhlasným stanoviskem Akreditační komise akreditaci plzeňských práv prodloužilo. S tím paní komisní bude jistě velice nesouhlasit, protože takové trapné obezličky, jako je zákon, ji na cestě za naplňováním jejího vlastního, osobního veřejného zájmu nemohou zastavit.

Zatím ovšem nevíme, zda paní komisní bude zdůvodňovat, proč napsala do stanoviska Akreditační komise, že tato vydává souhlasné stanovisko, když nic takového ani v děsivé noční můře nemínila připustit.

Zda za důvod takového pomýlení bude označeno neskutečné lemplovství? Nebo zda za něj bude označeno dočasné pominutí smyslů? Nebo trvalé? Nebo prosté, či jinak kvalifikované, opilství, ať již mocí či jinými zkvašenými produkty?

Věc je o to složitější, že však už podle klasika našeho správního práva, Jiřího Hoetzela (jak jsem již dovolil ocitovat), není žádný důvod zpochybňovat jinak formálně bezvadný akt jen proto, že rozhodující úředník byl opilý nebo pomatený.

Babo raď, chtělo by se zvolat, ale vzhledem k tomu, komu se má radit, to jaksi nejde.

« Zpět