Přímluva

Jak známo, ti či oni bývalí novopečenci se vydali do všelijakých blízkých či naopak vzdálených míst.

Jak mi po vzoru některých médií napsal jeden z Vás: my víme kam! Jestlipak to víte také? Pokud snad ne, což by ovšem bylo podivné, prozradíme Vám to v P.S. (abyste se mohli zamyslet, zavzpomínat na ty hořké novopečenské časy, proletět v paměti některé články, jež je opěvují; a třeba na to přijdete tvůrčím způsobem sami).

Protože plzeňská práva postupně (či snad potupně?) opustili, věnují se nyní jejich pomlouvání už jen externě (což prý ani zdaleka tolik nevynáší, ba podle některých babských klevet to snad ani nestojí za to). Fakulta je tudíž musela všelijak odevšud vyškrtávat, například ze seznamu těch zaměstnanců, kteří jsou současně zaměstnanci a zaměstnanečtí členové vědecké rady.

Protože pochopit, že interním (tj. zaměstnaneckým) členem vědecké rady nemůže být někdo, kdo není zaměstnancem, je zřejmě velice složitý, náročný a dlouhodobý myšlenkový proces, pustili se někteří (například ministr oné podle novin kmotrovské spravedlnosti) do ukrutných mediálních žalozpěvů, takže Ovidius, či lépe jeho prach a popel, se určitě ve svém rumunském hrobě kroutí závistí, neboť jeho žalozpěvy se do televize nedostaly (taky proto, že tehdy ještě naštěstí neexistovala). Pokud byste tedy viděli poletovat vzduchem nějaký ten prašný vír, pro jistotu skloňte s úctou hlavu: co kdyby to byl Publius Ovidius Naso v aktuální podobě zkroucený závistí, že nepronikl se svými žalozpěvy ani do všelijakých televizních otázek ani jinam?

Takže právnická fakulta nakonec rozhodla celou vědeckou radu odvolat a jmenovat novou, jak informovala například na svých oficiálních stránkách a taky v dopisech rozeslaných členům. Kromě jiného taky snížila počet členů vědecké rady o čtrnáct, neboť mamutímu podniku, jaké měl pan ministr ještě jako děkan v takové oblibě (připomeňme, že nejen stvořil téměř padesátičlennou vědeckou radu, ale také ze tří kateder stloukl jednu maximální, funkční podobně jako ona mnohočetná vědecká rada), a který měl bezmála tolik nohou, jako stonožka, dalo opravdu velkou práci se sejít a občas se mu to ani nepovedlo.

Z fakultní tiskové zprávy (z letošního 1.10) vyplývá, že pan ministr, s nímž se do nové vědecké rady nepočítalo (například proto, že podle zákona se politici nemají motat po vysokých školách), prosil, aby ho přece jen znovu vzali.

Připomínám, že si to určitě mnohonásobně zaslouží, je jen třeba poukázat na jeho nevídané dovednosti:

Jak krásně umí stát na schodu!

Jistě si vzpomenete, že podstatnou část svého děkanského funkčního období stál na fakultním schodu a hřímal médiím, jak příšerní byli jeho předchůdci, přičemž se rozhodně nezakládá na pravdě, že by se uvažovalo o tom, dát mu onen schod nadměrně opotřebovaný nervózním přešlapováním k náhradě.

Jak krásně umí stát na chodníku!

Jistě si vzpomenete, že zatímco jeho předchůdci se povalovali v polstrovaných křeslech, podstatnou část svého nynějšího funkčního období stojí na obecním chodníku a hřímá médiím, jak příšerní byli jeho předchůdci, přičemž se rozhodně nezakládá na pravdě, že by se uvažovalo o tom, dát mu onen chodník nadměrně opotřebovaný nervózním přešlapováním k náhradě.

Jaký jen rozvoj matematických, no, dobře, tak početních, věd svým nešťastným výběrem nejužších spolupracovníků (kteří se podle jeho vlastního nedávného prohlášení vyznačují tím, že na ně vůbec není spolehnutí) umožnil. Tím, že trval na tom, že zázraky sice do tří dnů, ale nemožné rozhodně ihned, donutil svého podřízeného ministerského náměstka, aby za pouhých jeden a půl milionu nemilosrdně zničil svou odbornou pověst úpornou tvorbou nesmyslných textů o odebírání akademických titulů a rušení vysokoškolských diplomů. Aby to onen nešťastník aspoň trošku zamaskoval, projevil se jako gejzír matematických objevů typu pět děleno dvěma je šest (pětičlenná komise schopná usnášení polovinou členů je podle univerzitních dokumentů č.j. R-373–10, č.j. R-377–10 a mnoha dalších schopna se usnášet, když dorazí šest jejích členů), o spoustě dalších ani nemluvě.

Až bude jmenována nová vědecká rada, měli bychom se jejích členů se vším důrazem ptát: Opravdu umíte stát na chodníku? Anebo dokonce na schodech?

P.S. Teď jsem si bohužel uvědomil, že my Vám to, kam se vydali, vlastně před dvaadvacátou hodinou říct nemůžeme.

« Zpět