Princip bumerangu

Pro moderní války je typické, že početné ztráty jsou způsobeny vlastní střelbou. Od doby vynálezu střelných zbraní se prostě střelba na vlastní občas přihodí, a někdy je to i báječná výmluva. Ale pozor: v první řadě je typická pro sice moderní, ale přece jen pro válku. A za druhé: není to schválně.

Záměrná střelba do vlastních řad je něco docela jiného, je to prostě útok proti vlastním lidem. V moderní společnosti má střelba do vlastních řad mnoho ohavných podob, například podobu pomlouvání a zlomyslného či záštiplného podsouvání informací, které jsou jen zčásti pravdivé, médiím nebo ještě bůhvíkomu jinému. Tak se o studentech plzeňských práv, kteří studovali řadu let na jiných školách a potom pár let i v Plzni, vypustila pomluva, že jsou rychlostudenty, o studentech, na jejichž protokol zapomněla sekretářka prásknout razítko (nebo si, stejně jako já, myslela, že tam být nemusí, když nikde nenašla stanoveno, že tam být musí), se vypustila pomluva, že podváděli u zkoušek (ta je sice tak nelogická, že jí uvěří jen zvlášť zaostalý jedinec, ale taky se hodí), stejnou lstivě lživou nálepku dostali ti, jimž předsedu zkušební komise sice dělal docent (jak předepisuje zákon!), ale docent neprávník. Rozumný člověk sice ví, že student si nevybírá komisi, která ho zkouší a dokonce ji už vůbec sám nejmenuje, ale ti, kdo místo rozumu nosí v hlavě jedovatou zlobu nebo prostě bláto, ví, že studenti, kteří se takovou komisí nechali (třeba proto, že to umožňuje zákon) zkoušet, jsou přece podvodníci.

Samozřejmě jen někteří. Když si uchazeč, který je dnes, pokud vím, krajským státním zástupcem, stěžoval na neuvěřitelně arogantní chování dvou profesorů trestního práva, jak horlivě a zoufale se oba (nemůžu říci páni profesoři, protože šlo o paní a pána) dovolávali svědectví předsedy komise (docenta, ale neprávníka!), že se nebohému studentovi rozhodně neposmívali a nezesměšňovali ho. Nějak je tehdy nenapadlo přijít s tím, že zkouška byla podvod, protože komisi předsedal docent/neprávník, tak co by si student podvodník stěžoval. Nenapadlo to ostatně ani pana rektora, jemuž si onen student, který se mylně a bláhově domníval, že zkouška není od toho, aby ho zironizovali a dosyta se mu vysmáli, osobně stěžoval. Možná proto, že jako rektor dodnes předsedá komisím, jež rozhodují o docenturách a profesurách například matematiků, ačkoli sám matematik není. Byl jsem členem tohoto slavného grémia šest let, ačkoli taky nejsem matematik, a vůbec mne nenapadlo, že tím, že tam sedím a hlasuji, uchazeči matematici vlastně podvádějí. Asi proto, že je to naprosto stupidní konstrukce (jak může student podvádět tím, že ho zkouší někdo, komu zákon dovoluje ho zkoušet?).

Ale co my víme o tom, který spolužák či spolužačka ohrnovali nos nad některým z nynějších kádrováků? Protože inkvizitoři nemají smysl pro humor, většina z nich nečetla dokonce ani Švejka (inkvizitoři se nejen neumí smát, nečtou ani romány, protože by je to nesmyslně odvádělo od úsilí zachránit svět i za cenu jeho zničení). A tak netuší, že hlavním hrdinou českých příběhů nebývá ani špicl, ani ctižádostivý kadet, ale zpravidla někdo docela jiný.

Tohle kádrování spolužáků (historie učí, že bylo obvyklé po únoru 1948) je příklad střelby do vlastních řad v mediálním světě. Už jsem citoval Josefa Goebelse, fašistického ministra propagandy, že první lež, i když nejpitomější, má vždycky největší naději se chytit, a proto je třeba být při vypouštění jedovatých slin rychlý. Jako řádně naivnímu tvorovi mi ovšem (přes všechny mé zkušenosti s plzeňskou kauzou, kterou si její původci sice z velké většiny vymysleli, ale jež se přesto dobře uchytila) moudra pana exministra pořád dost hnusně smrdí.

Dáma, jež vystudovala ruštinu a hlásá nám politologická moudra, sice pronesla mnohá proroctví o tom, co všechno bude v Plzni špatně (jež se nepotvrdila), ale utajila nám velkou politologickou pravdu, že pro politika v období před volbami je výhra, stane-li v čele jakékoli zajímavé instituce. Sice ji hanebně zostudí a vyrabuje tím, že bude médiím neustále předhazovat, co za hrůzy tam po svých předchůdcích našel (pokud je nenajde, vymyslí si tím zajímavější), ale setrvá tak i v mrtvém mezivolebním období na výsluní mediální pozornosti.

Nevystudoval jsem ruštinu, nejsem ani politolog, ale vyčetl jsem k té poučce ještě dodatek: platí totiž jen tehdy, pokud takový vedoucí řízení instituce zvládne. Pokud sežene peníze na její chod, zajistí zájem o její činnost, zajistí její rozkvět. Dosavadní rozpočtové úspěchy nového vedení (vysokým školám obecně ubylo kolem 5%, plzeňským právům skoro 30%) mne (BOHUŽEL!) nepřesvědčují, že to je správná cesta k zajištění nového rozkvětu plzeňských práv.

Střelba do vlastních řad spočívající v zostuzování vlastních absolventů, kádrování spolužáků, vyhazování učitelů a podobně nakonec může fungovat jako bumerang.

P.S. Pozdě, ale přece vydala Západočeská Univerzita opakovanou tiskovou zprávu, ve které zostouzení konkrétních absolventů plzeňských práv bez jakýchkoli důkazů jejich pochybení odsuzuje. Prohlásila také, že únik podezřelých jmen nezpůsobili členové komise (kdo tedy, když nikdo jiný neví, koho si vybrala komise za podezřelého?). Ale hlavně pan rektor prohlásil, že nebude odebírat tituly absolventům, na jejichž protokolech třeba jen chybí razítko (třeba proto, že ten protokol student ani nikdy neuvidí). Pokud svůj názor nezmění, díky bohu aspoň za to. Pořád si sice myslím, že odebrat tituly nejde (a všichni právníci, kterých jsem se ptal, tento názor sdílejí), ale je tu aspoň šance, že alma mater při svém podivném tažení proti vlastním dětem prohraje méně sporů (když jich méně začne).

« Zpět