Princip lenivého kolovrátku

Přečetl jsem si kdesi, že pokud jste propadli vášni předení (čímž není míněno, že byste zkocourovatěli či zkočkovali a tak propadli nezvladatelné touze vydávat ve volném čase hluboké hrdelní zvuky, ale je míněna náklonnost k výrobě textilií), je pro Vás naprostou nezbytností kolovrátek.

Nová doba ovšem zná kolovrátky všelijaké, dokonce i takové, které sice také mechanicky a až do samého zblbnutí (jež ovšem rozumem neobdařeným kolovrátkům nijak nehrozí) opakují stále totéž, ale přitom se vůbec nespouští klikou (například u jedné komisní dámy, tak řečené předsedkyně komise, ba ani u komika vystupujícího pod pseudonymem statutární proděkan, jsem žádnou kliku neviděl). Vlákno kolovrátkáři sice občas také soukají, ale jen zcela imaginární, vymýšlejí si totiž všelijaké sítě, které podle nich omotávají svět, a to ani pavoučí, ani rybářské, neboť si přednostně vymýšlejí sítě mafiánské.

Kromě pořád dokola opakovaných pomluv na adresu studentů a učitelů jedné západočeské právnické fakulty bývalí novopečenci ještě mechanicky reprodukují prohlášení o svém odchodu, pokud jim nebudou svěřeny vysoké funkce (sice se vždycky vědělo, že si je nezaslouží, ale díky tomu, že je předloni nakrátko omylem přece jen získali, se teď už ví i to, že na ně rozhodně nestačí).

Tak jako podle hinduistů prý dosáhnete duševního zdraví, pokud deset tisíckrát zopakujete nějaký monotónní zvuk (mantru), existují, jak se zdá, monotónní nelibozvučné zvuky, jejich účinek je právě opačný. Zřejmě vždy několika tisícím zopakováním novopečenské hlášky, že odejdou, nezískají-li nejvyšší platy a nejvyšší funkce v širém okolí, se aktivuje další vyluzovač monotónních zvuků.

Viděli jsme to včera, když zazněla ona zlá, mstivá slova dočista stejná jako předloni, že plzeňským právům hrozí atak na akreditaci jejich studijních programů, jak jinak nežli ze strany šéfky Akreditační komise. Tento jednotvárný tón má naštěstí podstatně nižší výskyt než klasický novopečenský šum. Zatím to totiž vypadá, že se neopakuje častěji než jednou za dva roky.

Jde tedy o princip pořádně lenivého kolovrátku, kdyby si podobný zmetek pořídil seriózní žebrák, umřel by urychleně hlady, neboť jíst jednou za dva roky lidem obvykle nestačí, ale ona komisní dáma a jí podobní jsou naštěstí (?) dobře placeni z veřejných zdrojů, takže jim nehrozí, že by snad museli být seriózní a ještě ke všemu něco dělat (byť šlo jen o celkem nenáročně vyluzování monotónního zvuku, které zvládne leckdo, jak vidíme třeba na příkladu hlubokého, krásně monotónního bučení).

„Paní Dvořáková vůbec nebojuje s mafií, ale nemístně si pouští pusu na špacír,“ napsal už 20. října 2009 jeden velmi uznávaný a renomovaný právník na svém blogu (v článku příznačně nazvaném Plzeňské třeštění), a mohl by to zrovna tak a stejně pravdivě napsat i dnes. „Jestli a nakolik chybovali na plzeňské právnické fakultě, není zcela jisté, ale zcela jistě chybovala paní předsedkyně Akreditační komise,… takže řečí práva je podjatá,“ pokračoval autor a předloňská slova by opět mohla zaznít jako přesné vystižení dnešní situace.

Jak jsem si dovolil připomenout, byla ovšem vyřčena (respektive napsána) už v roce 2009, v době, kdy zmíněná dáma již kromě spousty nepodložených a posléze vyrácených pomluv dštila do světa oznámení, že plzeňským právům sebere akreditaci, pokud nezvolí reformní vedení, jež (aby se někdo náhodou nespletl) samozřejmě jmenovala (dnešní pan ministr spravedlnosti, autor pseudoobčanského zákoníku a pár dalších).

V jednom významném dokumentu, který leží od počátku tohoto týdne na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, a který snad taky jednou dostaneme k publikaci, se mimo jiné píše:

„Předsedkyně Akreditační komise se tak z pohledu postavení orgánu veřejné moci zcela excesivně vymezila k personální struktuře fakulty, kdy vyjadřovala trvalou a neskrývanou podporu určitě skupině členů akademické obce okolo dr. Pospíšila a prof. Eliáše, což ostře kontrastuje se způsobem jejího jednání se současným vedením….často předjímala rozhodnutí ministerstva i jiných orgánů a vyvíjela zejména prostřednictvím médií tlak na akademickou obec předestíráním negativního osudu fakulty v případě, že v jejím čele nebudou stát osoby, jež veřejně preferovala.“

Vidíte sami, opravdu to vypadá, že jednotvárný tón vyluzovaný onou komisní dámou se naštěstí neopakuje častěji než jednou za dva roky. I to je samozřejmě víc než moc.

« Zpět